Město, kde hrajeme

Asi 14 km od středu Prahy leží na soutoku Berounky a Vltavy Zbraslav, kdysi výletní městečko, které se v roce 1974 stalo součástí hlavního města. Dnešní městskou část Praha – Zbraslav tvoří vedle původní Zbraslavi i dříve samostatné obce a lokality Záběhlice, Žabovřesky (připojeny v roce 1924), Lahovice a Lahovičky (připojeny v roce 1992), Baně, Závist a Strnady. Geograficky výhodná poloha Zbraslavi dala vzniknout už pravěkému osídlení na strategických návrších Hradiště a Šance. Na zbytcích tohoto osídlení vzniklo pak v 6. a 5. stol př. Kr. jedno z nejvýznamnějších evropských keltských sídel. Už jeho rozloha přibližně 170 ha je impozantní a dává tušit politický i společenský význam tohoto oppida. Nic se obvykle nestává náhodou. Vybudování tak rozsáhlého sídla mělo jistě své vážné příčiny. Mezi ně nepochybně patřila poloha sídla na tehdy těžko dobytných kopcích, blízkost trvalých zdrojů vody na soutoku Berounky a Vltavy a jistě také zřejmě efektivní těžba zlata v potocích mezi Zbraslaví a Novým Knínem i poloha poblíž pradávné křižovatky evropských obchodních cest. Když později byli Keltové postupně vytlačováni z České kotliny germánskými kmeny, závistské oppidum neosiřelo tak jako se to mnohdy stávalo na jiných místech, ale i pro nové obyvatele stalo se správním centrem. Posléze také slovanské kmeny nalezly na bývalém keltském hradišti svůj záchytný bod ve středních Čechách a teprve postupně opouštěly takováto vyvýšená místa a usazovaly se v nižších polohách vhodných pro zemědělskou činnost. Archeologické výzkumy sídla nad Závistí, které probíhaly více než 30 roků, prokázaly kontinuitu osídlení od pravěku až po slovanské kmeny. Tím se toto místo řadí k velmi unikátním sídelním útvarům v kontextu celé Evropy. O tomto dlouhém období samozřejmě neexistují žádné písemné zprávy a jsme tak odkázáni na dedukce z archeologických nálezů. Stálost osídlení pak dokládají i nálezy na Zbraslavském náměstí, kde při technických výkopech byly nalezeny pozůstatky slovanského jezdce z přelomu 9. a 10. století. Oblibu místa podporuje i nález poměrně rozsáhlého slovanského pohřebiště v katastru Lahovice při dnešní silnici k Radotínu.

První písemná zmínka o Zbraslavi pochází z archivu benediktinského kláštera v Kladrubech, kde je v roce 1115 v zakládací listině představována jako dobře prosperující zboží. Okolí Zbraslavi vypadalo v těch dobách jinak než dnes. Rozsáhlé lesy s dostatkem vody byly plné zvěře a lákaly k loveckým výpravám. Často sem zajížděl Přemysl Otakar II. Klidné místo jako stvořené k odpočinku od královských povinností přivedlo jej okolo roku 1268 k získání Zbraslavi výměnou za statky ve východních Čechách. Postupně vybudoval ze Zbraslavi lovecký hrádek, kam často zajížděl se svou družinou i s tehdy malým synem Václavem. Když se v roce 1283 Václav II. ujal vlády, nezačínala jeho panovnická cesta růžově. Věznění poručníkem Otou Braniborským na Bezdězu, v Berlíně či ve Špandavě se podepsalo na Václavově psychice i fyzickém stavu. Zpočátku byl veden inteligentním Závišem z Falkenštejna, který jej jistě zasvětil do vadařských povinností velmi dobře, ale odpor valné části šlechty vůči Závišovi vedl až ke známé potupné popravě před Hlubokou. Závišova poprava musela zanechat ve Václavově nitru rozporné pocity.

Traduje se, že právě Falkenštejnova poprava přiměla Václava II. ke slibu založit blízko Prahy klášter. Rozhodnutí věnovat klášter řádu cisterciáků však rozhodně jednoznačnou souvislost s pokáním nemělo. Tento řád, pocházející z Francie, byl znám jak vysokou vzdělaností bratří tak schopnostmi plnit diplomatické úkoly a to inteligentnímu mladému králi jistě imponovalo, navíc řád působil v Čechách již v Plasech, Oseku a Sedlci a službu královské moci již prokázal. Nový klášter měl být v bezprostřední blízkosti Prahy a to jistě ukazuje na královu snahu mít špičkové rádce „po ruce“. Z několika uvažovaných míst (včetně ostrovského kláštera u Davle) byla nakonec vybrána Zbraslav, ačkoli se jí Václav jen velmi nerad zříkal. Dá se proto vyvozovat velká Václavova snaha získat cistrciácký řád pro své vladařské záměry. V srpnu 1292 vydal Václav II. zakládací listinu kláštera zbraslavského, nadal klášter nadmíru bohatě a vymínil si toto místo pro poslední odpočinek svůj i dalších Přemyslovců. Prvních dvanáct řádových bratří začalo společnou práci ještě v prostorách loveckého hrádku, ale velmi brzy byla započata stavba nová. Prvním opatem byl zvolen Konrád z Erfurtu. Ten se významnou měrou spolu s dalšími představiteli řádu zasloužil o nástup Lucemburků na český trůn. S ohledem na plnění vážných diplomatických úkolů pro nového krále se \Konrád v roce 1312 funkce opata vzdal. Místo něho byl zvolen Otto, který v této funkci setrval dva roky. Během svého působení začal sepisovat Zbraslavskou kroniku. Po několika úvodních kapitolách Ottových pokračoval ve spisování Petr Žitavský – pozdější opat (1316 až 1339)- jehož zásluhou je Zbraslavská kronika dodnes mimořádným zdrojem informací a základním dokumentem o době posledních Přemyslovců.

V roce 1297 při korunovačních slavnostech byl na Zbraslavi položen základní kámen k novému klášternímu chrámu Panny Marie. Tento chrám patřil ve své době k největším evropským chrámům. Délka hlavní lodi byla přes sto metrů a bylo v něm vyhrazeno impozantní místo pro ostatky členů královského rodu. Od počátku i za vlády Lucemburků klášter vzkvétal. Přišlo však období husitských nepokojů a válek, kdy zbraslavský klášter velmi utrpěl. Ještě nedokončený chrám byl pobořen a nikdy už nebyl obnoven. Po krátkém období klidu, kdy se klášter vymanil z nehoršího nedostatku, nastaly znovu zlé časy. Za třicetileté války prošla Zbraslaví několikrát vojska obou hlavních bojujících stran, Švédové i císařští se v klášteře opevňovali, městečko vypálili. Klášter i celá Zbraslav byly těžce poničeny a zdálo se nemožné nové oživení. Na konci válečného období konstatovali císařští komisaři: „Městýs Zbraslav. V témž městečku nachází se domů 6, kteréžto se za chalupníky jmenují, jejich domy do gruntu od lidu švejdského rozbořené jsou, krávy toliko 4 mají a více nic, a na zimu ani jedné čtvrtce obilí nezaseli a jsou též žebrotou živi“ . Ve druhé polovině 17.století nastala opět renesance kláštera. Na rekonstrukci a nové výstavbě se jako stavitel podílel Giovanni Santini, po něm František Maxmilián Kaňka, na výzdobě pak pracovali Václav Vavřinec Reiner, František Xaver Palko, Tomasso Soldati a další vynikající umělci tě doby. Snad největšího vrcholu dosáhl pak klášter v druhé polovině 18. století. Byl politicky významný i ekonomicky silný. Velkou měrou se o to zasloužil opat Desiderius Andres (opatem 1757 až 1770), zdatný hospodář. Mimo jiné dal postavit nový rozsáhlý pivovar, který dodnes stoji v téměř původní podobě. Pivo se v něm už od roku 1951 nevaří, ale za to slouží našemu zdraví jinak – zpracováním léčivých bylin. Dalšího rozkvětu už klášter nedoznal. V roce 1785 byl výnosem Josefa II. zrušen, a tak po téměř 500 letech skončila velká etapa života Zbraslavi.

Prostory zrušeného kláštera byly postupně náboženským fondem pronajímány zájemcům z řad průmyslníků. Prvním z nich byl belgický podnikatel Sauvaigne, který už v roce 1787 zahájil po nutných přestavbách části klášterního konventu výrobu cukru. Výrobě se dařilo a zbraslavský cukrovar po řadu let patřil k nejvýznamnějším v celém Rakousku. V důsledku dovozních potíží třtiny v době napoleonských válek byly na Zbraslavi poprvé úspěšně průmyslově využity dosud nesmělé pokusy vyrábět cukr z řepy – „buráku“. Tato zásluha však už patří Antonínu Richterovi, který cukrovar a pozdější chemickou výrobu na Zbraslavi vedl. V roce 1825 zakoupil celé zbraslavské panství kníže Oettingen-Wallerstein. Za jeho působení se celé zbraslavsko hospodářsky velmi pozvedlo. I když cukrovar byl později pro různé potíže uzavřen, v jeho prostorech vybudoval Antonín Richter rozsáhlou chemickou továrnu, kde se vyráběla celá řada produktů, jako kyselina sírová, solná i dusičná, mýdlo, potaš, ale také svítiplyn a řada dalších produktů. Snaha o prosperitu přivedla majitele panství k založení průmyslové školy. Ta vznikla v roce 1835, vyučovalo se v ní česky a doporučením Jednoty pro pozvednutí průmyslu v Čechách stala se vzorem pro zakládání dalších průmyslových škol na našem území.

V polovině 19. století se Zbraslav stala sídlem okresních úřadů a to pochopitelně vedlo k značnému rozkvětu Zbraslavi i okolí. Rozvojem dopravních cest – nových silnic, železnice, přemostění Vltavy i paroplavby – se Zbraslav nebývale přiblížila Praze a stále více lidí přijíždělo na neděli i na letní byty. Mnozí se na Zbraslavi „zakoupili“ a stali se tak novými občany. Jen namátkou jmenujme Vítězslava Hálka, Jana Otta, J. R. Vilímka, Miroslava Tyrše, později pak Vladislava Vančuru, Sašu Rašilova, Jiřinu Štěpničkovou , ………… . Zbraslav se rozrůstala, stavěly se nové vilky, budovalo se zázemí pro volné dny. Na konci 19. století začala postupně průmyslová výroba upadat. Zbraslav si stále uchovávala svůj převážně zemědělský charakter a průmysl, který se rychle vymaňoval z „manufakturních plenek“ tu nenacházel už vhodné podmínky rozvoje. Klášterní budovy už tak devastované výrobou dále chátraly a hrozil jim definitivní zánik. V roce 1910 zakoupil celé zbraslavské panství Cyril Bartoň z Dobenína, průmyslník známý především na Náchodsku, kde podnikal v textilní výrobě. Bývalý zbraslavský klášter, zdevastovaný průmyslovou výrobou, se mu podařilo zachránit. Z opatského domu – prelatury – vznikl zámek, který Bartoňova rodina využívala k soukromému bydlení. Někdejší klášterní konvent, velmi poškozený, si vyžádal velmi nákladnou pečlivou přestavbu. Na celé rekonstrukci se podílela řada renomovaných osobností, jako Dušan Jurkovič, Alois Čenský, Otakar Nypl, Helena Johnová a řada dalších. Celá oprava vycházela z principu obnovit celý areál v podobě, kterou mu z velké části vtiskli Giovanni Santini a František Maxmilián Kaňka. Zdařily se i restaurátorské práce na štukové výzdobě a nástěnných a nástropních freskách. V opraveném konventu byla umístěna sbírka barokních plastik – především ze Zbraslavi - později zde byla dlouhé roky umístěna sbírka plastik konce 19. a začátku 20. století z majetku Národní galerie, dnes je zde rozsáhlá stálá expozice asijského umění ze sbírek NG. Období od konce 19. století až do konce první republiky přineslo na Zbraslav mimořádný stavební rozmach. Blízkost Prahy přiváděla nové stavebníky, kteří toužili trávit volné chvíle v klidném prostředí. Prostory mezi připojenými obcemi Záběhlicemi a Žabovřesky skýtaly vhodné stavební pozemky. V těchto místech také stojí celá řada zajímavých vilek, které svědčí o vysokém profesním citu stavitelů i majitelů. Ze stavebních počinů stojí několik objektů za zhlédnutí. Zejména secesní Ottova vila podle návrhu Otakara Novotného v Žitavského ulici a poblíž v podobném stylu postavená vila Planá růže. Velmi ceněnou stavbou je i vila Růže v ulici Opata Konráda a vila nakladatele Vilímka na začátku Břežanského údolí nazvaná Ve stínu lípy. Zajímavou stavbou je i sbor Církve československé husitské v ulici Elišky Přemyslovny. Pochází z roku 1939 a pro stavbu bylo využito částečně bývalého okresního špýcharu. Krásnou památkou funkcionalistické architektury je vila manželů Vančurových, kterou projektoval architekt Jaromír Krejcar v letech 1927-28. Vila stojí v horní části Vančurovy ulice, kde najdeme i pomník tomuto velkému spisovateli od Karla Lidického z roku 1959.

Na Zbraslavském náměstí nenajdeme zvlášť významné stavby. Při začátku ulice Elišky Přemyslovny však stojí rohový dům s charakteristickým arkýřem, kde je dnes restaurace „Škoda lásky“. Dům pochází z poloviny 19. století, v devadesátých letech ho zakoupil pan Široký a zřídil zde hostinec zvaný „U Širokých“. V roce 1919 koupil dům Josef Vejvoda, hostinský a muzikant, který zde samozřejmě provozoval hostinskou živnost, ale už pod názvem „Na růžku“. Tady se kolem šenku proháněl jeho syn Jaromír, pozdější slavný kapelník a skladatel, autor „Modřanské polky“ nazvané později „Škoda lásky“. Na název restaurace však měl vliv také stále věhlasnější automobilový závod do vrchu Zbraslav – Jíloviště, který startoval od roku 1908 právě na náměstí. Restaurace pak nesla pojmenování „Start na růžku“ a „Start“. Na začátku padesátých let byl dům převeden do státní správy a restaurace zrušena. Dům sloužil administrativě komunálních podniků. V roce 1991 byl dům vrácen rodině původních majitelů, synům Jaromíra Vejvody, kteří zde opět otevřeli restauraci „Škoda lásky“, která vedle kulinářského potěšení poskytuje i řadu zajímavých informací o skladateli Vejvodovi. Na fasádě do náměstí je osazena pamětní deska skladatele Jaromíra Vejvody od sochaře Vilímka.

autor: ing. František Kadleček