Loutky (Nepublikováno)

Co se o nich popsalo papíru! Právě v tomhle čísle těchto novin! Proč, u všech všudy? Je snad pimprlové divadlo něco jiného, než triviální zábava pro malé dětičky? Kašpařiny! V době, kdy v televizi řádí kačer Skrblík a čertíci z Tazmánie! Loutkové divadýlko! Pár paňáců, poskakujících po jevišti, trocha iluminace, zvuky, slova, bubliny!

Prosím, ať si pár bláznů dělá takovou pošetilost - a ještě grátis. Ale proč právě tímhle obšťastňovat čtenáře novin?

Cítíte to také? Ne, nemíním žádné čichové vjemy, míním pocit! Pocit nevraživosti vůči zdánlivě malým věcem. Proti něčemu tak secsakramentsky okrajovému, jako je třeba loutkové divadlo. Možná kdysi mělo svůj smysl, kdysi v dobách našich prapraprapředků. Tenkrát, kdy vrcholem techniky byl parostroj! Kdy ženské po večerech draly peří a chlapi kouřili fajfky, protože jinou zábavu prostě neměli. A přijel bradatý kočovník s komedií a všichni byli u vytržení. Hospoda praskala ve švech, don Žán obluzoval jednu seňoritu za druhou, Fausta odnesl ďábel do horoucích pekel a krásná Jenovéfa posléze došla svého štěstí. Obecenstvo jakbysmet. Ale co s tím dneska? Co s pohádkami tváří v tvář syrovostem reality?

Řekl bych asi takhle: Loutkové divadlo má v sobě jakýsi náboj alegorie. Ať chcem nebo ne! Loutka zavěšená na drátě nebo na nitích se jmenuje marioneta. (Krásný název, zvukomalebný.) Je to neživá hmota, dřevo bez duše. Ale člověk - vodič zatahá za nitě a figura obživne. Záleží na kvalitě vodiče jak dalece hodnověrně. Někdy nám loutka skáče po scéně naprosto neortodoxně - padá, poletuje, točí se kam nemá. Jindy zas chodí a gestikuluje jako živá. Loutkové jevišťátko se pak stává lokalitou každodenních příběhů - a nejen divadelních, nejen mystických, nejen vybájených. Cítíme je na vlastní kůži, vidíme, že jsou na dosah. Neboť člověčí pachtění sestává ze samých zdánlivě malých věcí. Zkušený vodič dává našemu počínání jistotu - stejně jako marionetám. Nechat se vést je pohodlné a bezstarostné. I bídný vodič je pro mnohé lepší než žádný. Zanadáváme občas na neutěšený stav svých hejblátek - a problémy jsou vyřešeny. Málokomu přijde na mysl, že by se mu mohly zpřetrhat nítě. Málokdo si připouští, že by mohl nastat čas, kdy nebude veden. Dřevo přece neobživne bez cizí pomoci! A že tu a tam někdo zatouží povznést se nad loutkový tyátr, zmizet kdesi v šeru nad jevištěm a sám tahat za cizí šňůrky? Jistě. Chce to odvahu. A trochu drzosti. A snad i trochu jednoduchého přemýšlení. Úhly pohledu mohou být různé. Ale i tak - přece každý manipulátor je manipulován svým manipulátorem, a ten opět svým, atd., atd.

Psát o loutkovém divadle znamená mimo jiné ctít pradávnou tradici. Tradici, která nezanikne ani tehdy, zmizí-li v propadlišti času loutky samy coby překonané veličiny.

V jednom starém dávno zapomenutém kupletu se zpívávalo:

Jedno ale víme určitě, někdo někde tahá za nítě!

Ano. A je-li loutkovodič dobrý, poděkujme mu. Kvalitní marionetové představení je opravdovým kulturním zážitkem!

František Pondělíček