Kapitola XXV. - Pár slov závěrem...

Tak jsem dopsal pětadvacet kapitol o pětadvaceti letech loutkářského souboru Rolnička. Jsou pochopitelně určeny především těm, kteří Rolničkou někdy prošli nebo ji alespoň trošku znají. Ale snažil jsem se psát tak, aby všechno kolem Rolničky pochopili i ti, kteří o ní doposud neslyšeli anebo prozatím ani netušili, že existovala a existuje. Jenže vyskytne se na Zbraslavi a v okolí vůbec takový frapantní ignorant?

V mém spisku jsou místa značně choulostivá, vlastně všechna ta, kdy se zmiňuji o konkrétních situacích nebo o konkrétních lidech. Když někoho nepochválíte, nevyzvednete, nepostavíte na piedestal, když o někom napíšete, že se mu to či to nepovedlo, je okamžitě oheň na střeše. A když naopak někoho pochválíte, zase mrmlá někdo druhý, že takovou chválu si zasloužil on, a ne tamten nekňuba, který na co sáhne... A tak dál, a tak podobně. Snažil jsem se, abych popisoval výhradně fakta, ale znáte to. Jsem člověk s fantazií (alespoň si to o sobě myslím) a tak se občas může něco zvrtnou. Takže pokud se někomu z vás, vážení případní čtenáři, něco nezazdá, považujte to za výplod mírně chorobného mozku, a pokud se vám naopak něco zalíbí, pak vězte, že jste právě přečetli pravdu pravdoucí!

V mnoha případech jsem si vypomohl článkem z novin (převážně "Zbraslavských"). Jejich autenticita je nepochybnou hodnotou, jistě větší, než moje chatrná paměť. Chci vás ujistit, že veškerá data jsou bezchybná, existují o nich hodnověrné doklady a dokumenty. Všechno pochybné jsem ze svého vyprávění vynechal. Nic takového se nevyskytuje ani ve zmíněných citacích. Autoři oněch článků mi jistě prominou, že jsem je nepožádal o svolení, zda mohu jejich texty použít, (případně zneužít), a ještě navíc v některých případech zkrátit. Jde v drtivé většině o kolegy divadelníky (a zbraslavské patrioty), takže nevěřím, že by se někdo z nich stavěl na zadní.

Myslím si, že moje "Historie Rolničky" je obsažná až až, je v ní vše, co jsem považoval za důležité. Pravda, nabízelo se ještě pár námětů, které jsem nakonec po dlouhé úvaze a s těžkým srdcem nepoužil... Třeba naše pobyty ve Žloukovicích, v dětském (tehdy "pionýrském") táboře, kam jsme s celými rodinami zajížděli většinou v červnu a kde jsme se dobře bavili, zazpívali si při kytaře u ohně anebo uspořádali kabaret v rozlehlé jídelně. Na žloukovická "soustředění" navázaly v současné době pobyty ve Vítkovicích. Na tamější chalupu (pronajímají nám ji místní vodáci) ovšem nejezdí už jen loutkáři, ale všichni členové Zbraslavské kulturní společnosti.

Mohl jsem se rovněž zmínit o angažovanosti některých našich členů v místních společenských a politických strukturách. Psal jsem o Filipu Touškovi a jeho působení na místní radnici. Ale stejnou funkci, a dříve, zastával i Jirka Svoboda. A František Kadleček byl dokonce zbraslavským starostou, a to hned celá dvě volební období. Já osobně jsem přes deset let redigoval Zbraslavské noviny. Musím říci, že funkce nám v divadelní činnosti příliš nepřekážely. Jen Milena Svobodová poslední dobou věnuje více času důchodcům než dětem, (je předsedkyní KLASu - "Klubu angažovaného stáří"). A Jirka Svoboda odjakživa tápal, jestli má upřednostnit loutkaření - nebo rybaření, (ať už měl funkci nebo neměl).

A co nejhoršího - ani řádku jsem doposud nenapsal o své ženě Janě. Pravda, k jakékoliv loutkářské činnosti jsem ji nikdy nepřemluvil. Obhospodařovala svého času naši kasu, ("mňau, to se mi to rýmuje!"), teď chodí do šatny, a tam si rozhodně neodpočine... Ale co hlavního, odjakživa tolerovala můj divadelní "fanatismus"! Vždyť byly doby, kdy jsem trávil v divadle šest večerů v týdnu, a další čas jsem věnoval všelijakému spisování, a ještě další studiu teatrologie, většinou v některé z místních restaurací... Báječná žena! Děkuju jí...

A děkuju všem loutkářům, že jsou. Těm bývalým, současným i budoucím!