Kapitola XXIV. - Příhody, náhody, nehody...

Teď se bez ladu a skladu proběhnu celým tím požehnaným časem, který jsme mohli a směli prožít s báječnou loutkařinou. Chci pár odstavců věnovat epizodám zdánlivě mimořádným. (Nikdo dobrovolně nepřipustí, že trapasy a nehody jsou u divadla stejně nevyhnutelné jako úspěchy a ovace. Ale je tomu tak!) V řazení příhod, které jsem se rozhodl vylíčit, pominu jakoukliv chronologii - stejně bych těžko určoval, kdy se která z nich přihodila.

Loutkářům z Rolničky většinou nehrozí výpadek paměti při reprodukci textů, jako činohercům. Hrajeme v rozdělené interpretaci, jeden z nás loutku vodí a druhý za ni mluví. Vodič musí své "řemeslo" alespoň trochu ovládat, ale i tak podstupuje několikerá rizika. U marionet se mohou zamotat nitě, nebo se některá z nich přetrhne. U maňásků zase při dlouhých výstupech hrozí únava ruky, to se pak figura noří pod paraván, až z ní divák vidí sotva hlavu. Ale stávají se i příhody naprosto zničující, katastrofální...

Když loutka ztratí na scéně rekvizitu, pohotový interpret pohotově zaimprovizuje a zahraje malér do autu. Ale když ztratí loutka některou z končetin... A stalo se! Při hře "Kašpárek na cestách" vodila paní Ludmila Warausová vodníka. Vodník stál na balvanu a čaroval. Pak chtěl seskočit dolů - a hle. Jeho levá noha se odpoutala od těla a zůstala na místě. Ale nezhroutila se, nespadla. Lída si toho včas všimla a tak dohrála jednání v symbióze s amputovanou končetinou tak dokonale, že si vodníkova úrazu vůbec nikdo nevšiml. Však také obdržela na valné hromadě v závěru sezóny diplom za mimořádný loutkoherecký výkon.

To další obdobná příhoda dopadla podstatně tragičtěji. Ve hře "Krejčí, švec a Kašpárek" (na rozdíl od "Kašpárka na cestách" se už v současné době nehraje) je scéna, v níž obří bota nakope každému, kdo se jí postaví do cesty. (Grandiózní fór! Ovšem ta bota je v tom nevinně, je v ní schovaný Kašpárek a ten to má všechno na svědomí!) Omrknout strašidelnou botu přišel i Vašek, čeledín z rychty. A dostal nakládačku, pořádnou! Až mu při jednom obzvlášť vydařeném kopu ulítla noha. Na lávkách nastal zmatek. Co s tím? Mluviči v jámě byli také zmateni, vůbec nechápali, co se děje. Tenkrát sledovali jeviště přes zrcadla a v nich viděli loutky jen od pasu nahoru, upadlou nohu nezaregistrovali. Netušili, proč Vašek (po jedné noze) odskákal ze scény. Netušili ani, proč přišel rychtář, který tam v tuto chvíli neměl co pohledávat. (To si Zbyněk Šlajch myslel, že zachraňuje situaci.) Nakonec nezbylo nic jiného, než zatáhnout oponu. Naštěstí následovala velká přestávka, takže se poškozená loutka pohodlně opravila a komedie se mohla dohrát. V následujícím jednání Vašek (ústy Milana Čejky) vyprávěl rychtáři, jak ho strašidlo stlouklo tak strašlivě, že mu dokonce urazilo nohu!

Záskoky jsou při loutkových představeních naprosto běžné. A většinou bezproblémové. Ovšem výjimky potvrzují pravidlo... Ve hře "Začarovaný les" jednou někdo scházel, (už si nevzpomínám, kdo to konkrétně byl), a ten někdo měl mimo jiné za úkol připravit hlavního hrdinu pro boj s drakem. To obnášelo obléknout mu brnění a dát do ruky meč. Řekne se: Obléknout brnění? Trivialita! Ale náhradnici pro tuto operaci, paní Milenu Vondrovou, nikdo nepoučil, jak se to vlastně dělá. A Milena si s tím "nečinila vrásky", takže brnění sevřelo nejen mohutný hrudník bohatýrského chasníka, ale i téměř všechny nitě, kterými se loutka ovládá. Drak už na scéně netrpělivě řval a tak byl nejvyšší čas pustit se do něj. Dáša Mahelková vlítla s figurou na jeviště a tam zjistila, co se stalo. Naštěstí měla volnou alespoň ruku s mečem, takže mohla dračí potvoru zasypat spoustou ran. Ale nohy neohnula, k zádům jako by měla přivázané pravítko, sounož poskakovala sem a tam nebo stála na místě ve vzorném sokolském pozoru. Draka to po chvíli přestalo bavit, a tak nastavil hlavu, aby ho smrtelná rána dobře trefila. Vešla princezna, děkovala hrdinovi, ten měl pokleknout, ale kdeže... (Chudák, nemohl!) Princezna se nejspíš urazila a odešla a rytíř za ní odskákal jako přerostlý vrabčák.

S kulisami většinou nebývaly potíže, ale i tak si vzpomínám na dva pozoruhodné přehmaty... Honzovi Warausovi musel se stavbou scény většinou někdo pomáhat, a to byl kámen úrazu. Jednou jsme hráli v "Soli nad zlato" před pozadím, postaveným vzhůru nohama. Šachovnicová podlaha tvořila strop, modrá obloha mezi hlavicemi sloupů vypadala jak rozlehlé jezero. Ve hře "Drak" se zase měnila scéna - z vesnické návsi na pustý les s dračí slují. Ale vloudila se chybička, na jednu kulisu se při přestavbě zapomnělo, a tak vchod do jeskyně tvořila objemná vrata do statku.

V podstatě jen dvě hry jsme za celá ta léta hráli ve sjednocené interpretaci, (to je terminus-technikus pro případ, kdy loutkoherec loutku vodí a zároveň za ni mluví). Ale i to stačilo, aby se text občas zadrhnul. V "Pohádce o princezně Zubejdě solimánské" častokrát vytvořil Jirka Kohout (Šarkán) zajímavé metafory - drvoštěp měl hlad jako drahorád, žízeň jako držgrešle a do práce byl žhavý jako dromedár... Já sám jsem takě zažil otřesný okamžik, a to při "Kubulovi a Kubovi Kubikulovi". V této hře bylo několik písniček. Jednu z nich jsem zpíval coby Kuba. Metrovou loutku jsem při tom držel před sebou a k ní jsem si připíchnul text písně, abych se ji nemusel učit. Při jedné z repríz kouknu na záda loutky - nikde nic! Pár metrů ode mne se na zemi válel kus papíru - to byl on, můj tahák! Muzika už hrála předehru, nedalo se nic dělat, muselo se zpívat... Tehdy jsem zjistil, že tu písničku umím docela obstojně zpaměti.

V podstatě jsme celých dvacet pět let hráli v Rolničce klasické loutkové divadlo bez nějakých extravagancí. Ovšem jednou jsme se pokusili o přístup, který lze bez nadsázky nazvat anantgardním. Chtěli jsme publiku předložit absolutní nóvum - divadlo za zavřenou oponou. Už nevím, jaká hra se hrála, ono na tom tak moc nesejde. Fungoval jsem při ní jako inspice nebo jako "expert" přes efekty - tyhle role jsem častokrát brával na svá bedra dobrovolně (a rád), on o ně nikdo moc nestál, přestože byly (a jsou) za všech okolností důležitější, než cokoliv jiného. Tím pádem jsem třikrát zazvonil a představení začalo. Hudba. Mávnul jsem, otevřela se malá opona. Začal dialog na scéně. A v hledišti se záhy zvedl nebývalý šum. "Co se to tam děje?" ptal jsem se sám sebe. A šum přešel v obstojný ryk. Nevím už, jestli jsem si toho všimnul sám, nebo jestli na mne zazvonil Ota Jermář z kabiny... Malér! Velká opona zůstala zavřená! Tenkrát se ještě otevírala mechanicky, klikou. A tou jsem měl zatočit já! Pokus o mimořádnou produkci jsme přerušili a začali znovu - veskrze tradičně.