Kapitola XVIII. - Personálie (odchody a příchody)...
Devadesátá léta zaznamenala prvé velké změny v našem loutkářském ansámblu.
Velkou ztrátou pro nás byl odchod Lídy Rychtrmocové. Přestěhovala se až kamsi k Pelhřimovu a docházet odtamtud na zkoušky či představení do zbraslavského divadla hned zkraje rezolutně odmítla.
Ukázalo se, že velkým nepřítelem divadelního kumštu je manželství. (Manželství coby přistřižení křídel, manželství coby faktická ztráta svobodného rozhodování.) Oženil se Milan Čejka, i on se odstěhoval, třebaže ne tak daleko jako Lída, a postupně svou činnost v Rolničce omezoval, až ji omezil na totální nulu. Oženil se rovněž Zbyněk Šlajch a zmizel kdesi na bůhvíjakém sídlišti pražského velkoměsta. Vdala se Eva Kadlečková - a konec! (Respektovala prý přání svého manžela. Ten měl asi špatné zkušenosti s herečkami všeho druhu včetně těch amatérských.) Za hlasem srdce odešla i Milena Vondrová, daleko předaleko, do nějakého hrozného vystrkova, tuším, že do Vídně. Lenka Kulhánková si vzápětí po svatbě pořídila dvojčata, a tak na divadlo nezbylo moc času. Do Rolničky se vracela pomalu, (určitou dobu se věnovala činohře), a vlastně se pomalu, velice pomalu vrací dodnes. Obdobné důvody nejspíš odvedly ze souboru také Radku Sedláčkovou, Janu Houdkovou a Veroniku Malou.
Někteří členové podlehli iluzi, že zestárli nad únosnou mez. Že prý málo sil a kdesi cosi... Nárok ukončit aktivní činnost měl jistě pan Toušek. Jindru Vodičkovou jsme přemlouvali, ale marně. Edita Svobodová vydržela dlouho, ale přišly zdravotní komplikace... Ota Jermář dokonce v divadle několik let pracoval jako správec, ale už v té době častokrát přenechával svoji technickou kabinu jiné obsluze, což bylo na pováženou. Jeho rezignace nepřekvapila... Miluška Trčková nás opustila hodně brzy, po otevření Divadla Jana Kašky. Odmítla šplhat na lávky po kolmých žebřících. Juditu Hrdou zviklaly patrně problémy se zdravím. A proč zmizela z Rolničky Dáša Vladyková, to je pro mne tak trochu záhada.
Všichni, které jsem doposud jmenoval, se mohou do Rolničky kdykoliv vrátit, nebo nás mohou alespoň navštívit. Honza Waraus a Hanka Rendeková už ne. Honza zemřel 15. července 1997 po marném boji s krutou nemocí. Nedožil se ani padesáti let. Hanka přibližně rok po něm - 22. srpna 1998 - náhle a nečekaně... Právě odešla do důchodu a jistě měla plno plánů, jak si bude užívat, kolik rolí v divadle ještě nastuduje... Vzpomínky na ně ožívají každou chvíli, jak by ne... Ti dva se podíleli na všem, co se tehdy v Rolničce dělo, na všem, co se dělalo a udělalo, takže když se rozhlídneme po divadle, jako bychom je měli znovu a znovu na očích.
Personální ztráty, jak patrno, neuvěřitelně tvrdě zasáhly samu existenci Rolničky. Skutečně byly chvíle, kdy se od některých inscenací upouštělo, neboť byly příliš náročné, vyžadovaly neúměrný počet herců. U jiných her se obsazení redukovalo na nezbytnou míru. A tu a tam vypomohli činoherci, třeba Tomáš Vacek, Jirka Kohout, Eva Soukupová... Především ovšem Líba Vedralová, ta dokonce figurovala v některých seznamech Rolničky jako kmenová členka souboru.
Že Rolnička přes určité potíže nezanikla má jednoduché, ba přímo triviální vysvětlení: Pravdivé pořekadlo říká, že nikdo není nenahraditelný! Lidé, kteří opouštěli soubor, neodešli všichni naráz. A jejich odchody byly kompenzovány postupným příchodem nových členů, a to ne členů ledajakých!
Na prvém místě musím jmenovat manžele Kočovy. Přišli a okamžitě převzali spoustu rolí, včetně těch nevděčných, do kterých se nikdo ze starousedlíků moc nehrnul. O něco později se mezi námi objevila Helena Libichová. Zatím co Eva Kočová pištěla Kašpárky a mečela kozy (případně jiné podobně vyšinuté postavy), Helena svým zastřeným altem mohla odrecitovat stejně tak dobráckou vílu jako nepříjemnou čarodějku. A Anička Kuklová? Ta se zjevila jako ztělesněný optimismus. A okamžitě se snažila dělat všechno, co se po ní požadovalo - vodila loutky, mluvila, zpívala... (Abych Evě Kočové nekřivdil, totéž bych mohl napsat i o jejím naturelu.) Podobnou "děvečkou pro všechno" jako Anička se stala i Katka Kadlečková, když se po předchozím váhání (to byla jen tolerantní manželkou svého vytíženého chotě) plně zapojila do činnosti spolku.
Kdyby na mne náhle a nečekaně dolehla poetická nálada, mohl bych loutkářský soubor Rolnička přirovnat k hvězdné obloze. Neboť co loutkoherec, to hvězda! Ovšem zaznamenat bych musel nejen stálice, ale i bludné komety, které přiletěly a než stačily zazářit, zmizely neznámo kde. Třeba paní Anna Kropáčková. Přiznám se, vůbec si nevzpomínám, co u nás vlastně podnikala. Dívku s lyrickým hlasem, Petru Stárkovou, jsme potkávali, když jsme ji nepotřebovali, a když se mohla uplatnit, nebyla k nalezení. Na chvíli se do souboru vrátila Helena Němcová, ale zakrátko zjistila totéž, co kdysi, (když režírovala naši první inscenaci, "Sůl nad zlato"), že "loutkařina" není její parketa.
Ze všech odchodů v podstatě jen jediný mohl mít pro Rolničku doopravdy tragické důsledky. Ota Jermář byl pro nás skutečně a bez diskuzí nenahraditelný! (Začínalo platit: Čím dokonalejší technika, tím složitější obsluha!) Ovšem jen do chvíle, než se mezi námi objevil pan Karel Čeleda. Od jeho příchodu se úroveň osvětlení a ozvučení inscenací jen a jen zlepšovala! (Nechci tímto tvrzením ukřivdit Otovi, vždyť s jakými technickými náležitostmi pracoval on, a jaké jsme si pořídili později, to nelze srovnávat. O tom vím své, i když tomu vůbec nerozumím.) Spolu s Karlem se stala plnohodnotnou členkou Rolničky paní Lenka Podrazská, (ona pro nás skládala muziku už předtím, kdy bydlela mimo Zbraslav, ale teprve s příchodem nového tisíciletí a s návratem do rodné obce jsme ji mezi sebou pravidelně vídali a každý uvěřil, že nádherné písničky pro loutkové hry neskládá osoba fiktivní, nýbrž doopravdická ve všem všudy).
Současný předseda Zbraslavské kulturní společnosti, pan Filip Toušek, měl původně ambice ryze činoherní. Ale velmi brzy se stal typickým "obojetníkem". Začalo to různými záskoky v mluvených rolích, (třeba za Ivana Kočího, který neustále řeší problém, jak skloubit divadlo s kulečníkem), a pokračovalo výpomocí s různými technickými efekty... Škoda, že se odmítá naučit vodit marionety, se svou dvoumetrovou postavou by hravě dosáhl z jednoho místa na lávce prakticky do všech koutů jeviště.
Když maňáskovou jámu opustila Dáša Mahelková (vyhnaly ji odtamtud bolesti v zádech - ono vodění maňásků není žádný med), nahradila ji Maruška Warausová. A ta přivedla do souboru svoji mladší sestru, "malou" Lídu. ("Malou" proto, aby se odlišila od mámy, "velké" Lídy. Nabízely se logičtější přívlastky, ale ty by mohly vyznívat pejorativně... Takže vše zůstává při starém dodnes, i když "malá" Lída je možná už větší než "velká" Lída.) A se sestrami Warausovými přišel mezi nás ještě Martin Novák. Ten má sice nepříjemné a náročné zaměstnání, ale na některé role (třeba v "Pohádce o zlém vlku a nezbedných prasátkách") si vždycky čas najde.
Zdomácněl v Rolničce takový slogan: Bez rodiny Warausových by loutkařina na Zbraslavi záhy skončila! Věřme, že jde o pouhou nadsázku, (vždyť obě slečny "Warausky" jsou na vdávání - a my víme, co pro divadlo znamená manželství).
Ještě jednu otázku musí tato kapitola zodpovědět. Protože divadlo se nedělá jenom na jevišti, (pod jevištěm, nad jevištěm, vedle jeviště...). Při představení je důležité, aby fungovaly i služby v předsálí, (pokladna, šatna, bufet)! A právě bufet mívávala na starosti Hanka Rendeková... Odešla, a co dál? Řešení bylo tenkrát okamžitě po ruce. Rozdělané práce se ujala paní Alena Boubelíková. Jen tu a tam pustí prodávat někoho jiného, to záskoky při loutkových představeních jsou rozhodně častější.
