Kapitola XVII. - Personálie (co, kdo, kdy, jak a proč)...
Chvíli si budu všímat víc lidí než loutek. Ostatně lidé jsou i v loutkovém divadle dost důležití, bez nich by loutky nepromluvily, bez nich by se nehnuly z místa.
V archivu se dochoval seznam členů Rolničky někdy z osmdesátých let minulého století. Tam jsou ti, kdo byli u založení souboru nebo přišli bezprostředně poté. Seznam obsahuje 29 jmen.
Mnohá z nich se už objevila na různých místech mého povídání... Jedna vícekrát, jiná méněkrát... A některá možná vůbec - což by bylo bezesporu nespravedlivé. O někom jsem zase mohl napsal něco hanlivého (nebylo by divu, jsem občas neurvalý) - a to by bylo ještě nespravedlivější. A navíc žádná zmínka o komkoliv nebyla a ani nemohla být komplexní. Takže je čas alespoň trochu napravit nedůslednosti!
V počáteční fázi měl náš loutkářský soubor tahouny ve Sváťovi Mahelkovi, Petru Hamplovi a Františku Kadlečkovi. O nich už padlo nejedno slovo, nejedna věta...
Snad bych dodal, že Petr se kromě výtvarných prací a režie prezentoval ještě coby osvětlovač. Vodiči na lávkách ihned poznali, že se nastěhoval do technické kabiny, neboť na scéně byla taková tma, že neviděli na loutky. Bylo slyšet hlášky: "K čemu je tu všude tolik reflektorů, když Petrovi stačí jeden, a ten ještě svítí sotva napůl!"
František zase vystřídal Sváťu ve funkci šéfa Rolničky, a to originálním způsobem: Byl totiž za hluboké totality zvolen členstvem svobodnou, demokratickou a dokonce tajnou volbou!
Tahounům zdařile a vehementně asistovali mnozí ostatní. Třeba Milan Čejka - už bylo řečeno, že měl na svědomí všechnu tehdejší muziku. A Ota Jermář, ten vládl technické kabině a v podstatě byl v tomto směru nenahraditelný.
Ivanku Hamplovou velice velmi hendykepoval malý vzrůst. Nemohla vodit maňásky, nedosáhla nad paraván. Nemohla vodit marionety, nedosáhla pořádně přes zábradlí do jeviště. Ale pořídila spoustu dokumentárních fotografií, takže si můžeme i dnes připomínat, co všechno jsme kdysi dokázali, a třeba i to, že jsme bývávali mladí a štíhlí! Ještě hůře, co se postavy týče, na tom byla Dita Hrdá. Ovšem při mluvičských rolích v jámě pod jevištěm - to si obě libovaly! Nemusely se bát, že si urazí hlavy o spodek marionetového stolu.
Vláďa Lindner se projevil coby všeuměl. S loutkami se naučil téměř všecko, a navíc si potykal s lipovým dřevem, takže postupně vyřezal hlavu vodníkovi, několikery ruce a nohy různým loutkám, a dokonce celého rozkládacího kostlivce (zahrál si v pohádce "Drak").
Velice šikovný byl i Zbyněk Šlajch, umělecký truhlář, na UMPRUM žák Františka Kadlečka. Ze dřeva vyrobil vše, co bylo potřebné. Jeho vodítka pro marionety se dodnes poznají na prvý pohled, jsou nádherně vysoustružená - na rozdíl od těch mých ze smetákových holí.
Zbyněk byl rovněž zdatným vodičem marionet, stejně jako já a Vláďa Lindner, ovšem na lávkách převládal ženský element. Dáša Mahelková, Milena Svobodová, Lída Warausová, Miluška Trčková, Blanka Němečková (Velemínská), občas i Dáša Vladyková, Milena Vondrová, Radka Sedláčková, Lenka Kostolná (Kulhánková) a Veronika Malá - ano, takový neuvěřitelný počet vodičů (a vodiček) jsme mívali k dispozici. A mnozí z nás se tuto vpravdě nelehkou činnost naučili docela obstojně! Některé z dam byly užitečné i jinak. Jednou jsme vyhnali nahoru na lávku trio Svobodová, Trčková a Vondrová a vydali příkaz: "Projděte se!" Prošli se, a my zkonstatovali, že lávka úspěšně prošla zatěžkávací zkouškou a je provozuschopná.
Ve starém dřevěném divadle jsme měli problémy s přestávkami. Herci přestávky tvrdě vyžadovali, potřebovali si vykouřit obligátní cigaretu. A děti v obecenstvu by hodinový (i delší) nepřetržitý příděl kultury také patrně ve zdraví nepřečkaly. Jenže sál byl maličký a venku většinou psí počasí... Obětovali se Milan Čejka s Lídou Rychtrmocovou. Předstoupili s kytarami před zavřenou oponu, zazpívali pár písniček a dětské publikum výskalo nadšením. Milan i Lída měli vyloženě pedagogický talent, komunikovali s dětmi a učili je všelijaké lidovky (pouze nezávadné) i písničky z našich repertoárových her. Později, v Divadle Jana Kašky, se zpívat přestalo. Tam byl otevřený bufet, rodiče dětičkám kupovali nezdravé pamlsky a my si přivydělávali pár korunek do divadelní kasy.
Ještě letem-světem zmíním pár jmen - tahle kapitola se mi natahuje jako ony příslovečné Lovosice.
Seniorem souboru byl pan Jan Toušek. Už mu na dveře ťukala osmdesátka, a ještě si tu a tam odmluvil solidní roličku. Také paní Edita Svobodová pamatovala poválečnou éru sokolské "loutkárny", už tenkrát mluvila Kašpárka. A teď se k oblíbené figurce opět vrátila. (V interpretaci Kašpárka se s ní střídaly mladice - Lída Rychtrmocová a později i Veronika Malá.) Do stejné generace jako pan Toušek a paní Svobodová patřila ještě Jindra Vodičková, veliká komediantka v tom nejlepším slova smyslu.
Hanka Rendeková, v nejedné pohádce čarodějnice či jiná nepříjemná bytost, o přestávkách obsluhovala malé zákazníky v bufetu, a to byla samý žert, samý smích.
Honza Waraus a Jirka Svoboda byli prý vhodní na "černou rachotu", takový byl převládající názor. (I mne někdy všeobecné mínění zařadilo do stejné škatulky.) Nebyla to tak úplně pravda. Třeba Honza se záhy ujal poměrně nevděčné úlohy "stavitele" scén. Pořídil si přesné nákresy každé scenérie každého jednání každé hry - a tak mohl zaručit režizérům i loutkohercům, že vždy a za všech okolností bude každá kulisa stát přesně tam, kde stát má!
Zbývá doplnit dvě jména: Dorostenky Jana Houdková a Eva Kadlečková přišly do Rolničky někdy v době inscenování "Kubuly a Kuby Kubikuly", a hned se zapojily do práce na 110%, (jako ostatně všichni ostatní).