Kapitola XVI. - Stagnace a rutina...
Jako by blížící se konec tisíciletí s jedničkou na začátku paralyzoval aktivitu Rolničky pod bod mrazu. Hrálo se - ano! A myslím, že se hrálo dobře, úroveň jednotlivých představení možná dokonce vzrůstala. Ale bylo tomu tak především proto, že nás letitá praxe mnohému naučila, že se naše činnost zautomatizovala, že jsme spoustu věcí dokázali dělat správně, aniž jsme o nich příliš přemýšleli.
Nepřemýšlet může být ovšem ošidné... Snad proto jsme sáhli po prastaré hře "Kašpárek doktorem" a dokonce ji dotlačili k premiéře, (5. 12. 1998). Zahrála se dvakrát nebo třikrát - a konec! Tvůrci inscenace (především já a Sváťa Mahelka) ochotně a rádi podlehli všeobecnému názoru, že taková pitomost se nedá hrát. Takže se nehrála.
Druhá polovina devadesátých let odsunula loutkařinu poněkud do pozadí, Divadlo Jana Kašky opanovala činohra. Ne že by se v Rolničce vůbec nic nedělo. Oprášily se hry, které se už nějaký čas nehrály, ("Hrátky s čertem", "Drak"...). Na jeviště se vrátila částečně přeobsazená "Pohádka o princezně Zubejdě solimánské". A světlo světa spatřily aktivity trochu nedivadelní... Tak třeba v rámci výstavy "Byli jsme a budem" v červnu a červenci 1997 v renovované školní budově na rohu ulic U Lékárny a Elišky Přemyslovny zaplnila Rolnička scénami a loutkami všeho druhu celé přízemí. Pamětníci tvrdili, že šlo o výstavu rozsahem i kvalitou srovnatelnou s onou poválečnou, kde se sokolové chlubili tím, co udělali pro děti během okupace, (viz 2. kapitolu). Častokrát se zdánlivě atypické akce staly pravidelnou součástí naší činnosti, např. dětské maškarády. Tu k 10. výročí jsme si několikrát zopakovali, o pět let později jsme se dokonce pokusili o inovaci. Svědkem budiž článek z prosincových Zbraslavských novin (ročníku 1998).
DĚTI MAJÍ ROLNIČKU RÁDY!
V září zahájila Rolnička "Karnevalováním" svou patnáctou sezónu. Soubor připravil pro své malé diváky diskotéku před divadlem, občas zahrála od podlahy i živá kapela a uvnitř v hledišti, a tentokrát i na jevišti, se děti mohly setkat se svými pohádkovými hrdiny. Malá výstava všech druhů loutek, kulis, i pohled do zákulisí divadla, přilákala na šedesát dětí, pro které bylo dobrodružstvím pohladit si kocoura v botách, nebo potřást rukou princezně.
Součástí akce byla i malá anketa, ze které jsme chtěli zjistit, jaké pohádky se dětem líbí, jaký je průměrný věk našich diváků, i např. jak rodičům vyhovuje začátek představení.
Z výsledků vyplynulo, že nejvíce malých diváků je ve věku
4 - 7 let. Mladší děti mají raději pohádky maňáskové, starší již mezi své oblíbence počítají i Kašpárka a jeho pohádky.
Jako nejoblíbenější z naší ankety vyšla jednoznačně pohádka "O pejskovi a kočičce", na dalším místě se umístila "Princezna solimánská" a "Kocour v botách". Ale i na mnoho dalších pohádek si děti vzpomněly.
Ukázalo se, že ti, kteří se naší ankety zúčastnili, navštěvují divadélko pravidelně a někteří dokonce každý týden.
Maminkám většinou začátek představení v 15 hodin vyhovuje a tak jej měnit nebudeme, i když se ozývaly hlasy, že bychom měli začínat později, aby se děti po obědě prospaly.
Dále jsme se dozvěděli, že některé děti by u nás v divadle rády viděly Šmouly, jiné zase Popelku. Těm prvním asi jejich přání nesplníme, ale Popelka nebo jiná princezna se v našich pohádkách určitě objeví.
Členům souboru velký zájem dětí dodal elánu do nové sezóny. Na prosinec připravili premiéru nové pohádky a tradičně chystají Vánoční besídku.
-BV-
V tomto pro náš soubor poněkud plytkém čase se odehrála jedna událost, která měla punc výjimečnosti. Uskutečnil se zájezd, který vlastně nebyl divadelním zájezdem, neboť jsme se vcelku drze přifařili k panu doktoru Drdovi při jeho putování za keltskými památkami, čili jsme se v podstatě stali součástí archeologické delegace do Německa. Pochopitelně jsme nemohli cestovat s prázdnýma rukama - coby loutkáři jsme měli s sebou loutky! Hodlali jsme šokovat bavorské opilce "Povídáním o pejskovi a kočičce". Já osobně nakonec nejel, neboť jsem nevyléčitelný pecivál. V tuto chvíli čerpám rozumy z článku v srpnovém vydání Zbraslavských novin. (Pod značkou BV u článků nahoře i dole se ukrývá dlouholetá pracovnice v místní kultuře, členka výboru Zbraslavské kulturní společnosti a rovněž účastnice zájezdu, paní Blanka Velemínská.)
CO JSME VIDĚLI V MANCHINGU
(úryvek)
.................................
Divadelní scéna Manching
Místní ochotnický spolek slavil zrovna 25. výročí svého vzniku. Byla to oslava velkolepá. Konala se ve velikém stanu (několikrát větším, než je ten, co známe z Vejvodovy přehlídky) za účasti hlavních představitelů města, všech místních spolků (ty se poznaly podle krojů), velikého počtu dalších návštěvníků (a to i když Německo zrovna hrálo o postup na MS ve fotbale) a nás, hostů ze Zbraslavi. Večer začal průvodem městem a pokračoval programem akrobatických, hudebních a tanečních čísel a scének v podání místních divadelníků a jejich hostů. Součástí programu bylo i naše loutkové vystoupení s "pejskem a kočičkou" a varietní loutkou harmonikáře, který zahrál, jak jinak, Škoda lásky. K tomu všemu se pilo pivo z tupláků, jedlo vepřové maso, klobásy a zelí, a program skončil až před půlnocí ohňovou scénou. Bylo vidět, že tento druh zábavy je našim bavorským přátelům vlastní. Oslavy byly zakončeny druhý den dopoledne ekumenickou mší v témže stanu.
.................................
-BV-
Takže tehdy, v létě roku 1998, hrála Rolnička poprvé (a prozatím i naposledy) v cizině! (Ještě na doplnění - výstup s harmonikářem je z dílny pana Vladimíra Lindnera.)
My, co jsme v těch letech sklízeli úspěchy ve velkých činoherních rolích a neměli čas na nějaké malichernosti, (tedy my, kteří jsme působili v obou divadelních souborech - kromě mne třeba Sváťa Mahelka, Franta Kadleček, atd.), jsme na různé "provokace", že loutkařina upadá, odpovídali možná vyhýbavě, ale vcelku logicky: "Ať se starají ortodoxní loutkáři! Je jich dost a mají spoustu času - na rozdíl od nás, všestranně vytížených umělců!" Zareagoval Petr Hampl... Vzpomněl si, že je "vyštudovaným" režizérem a přichystal k premiéře (29. 1. 2000) hru s názvem "Na zemi, v pekle i na nebi". Předlohu paní Charloty Habersbergerové (obdivuhodné jméno!) zkrátil a opatřil parafrázemi písniček na známé melodie. Hra dle mého měla být adresována spíše dospělému publiku. Vždyť Kašpárek se v ní projevuje jako vyžilý skřet pochybného charakteru, popíjí alkoholické nápoje, lže a vymýšlí kulišárny a podrazy. Jaký div, že se o něj přetahuje smrtka s čertem! Ale v jedné scéně se přece jen projevil jako dobrák, to když v nebi učil andělíčky lítat. Neměli jsme tehdy šťastnou ruku - i když vedle "Kašpárka doktorem" byla hra "Na zemi, v pekle i na nebi" takřka veledílem.
