Kapitola XIV. - Rolnička na cestách!

Je nejvyšší čas, abych se zmínil alespoň o některých zájezdech, které náš soubor absolvoval zejména (a takřka výhradně) na konci osmdesátých a v prvé polovině devadesátých let. Nejprve jsme několikrát vyjeli se značně problematickými inscenacemi - už jsem psal o našem soutěžení v pražských divadlech s marionetami nebo s "Kubulou a Kubikulou". Od takových komplikovaných akcí jsme záhy upustili. Jen v sezóně, kdy se stavělo nové divadlo, jsme chtě nechtě putovali světem s Vančurovou pohádkou, i když její expedování nebylo vůbec jednoduché. "Kubulu a Kubu Kubikulu" jsme v říjnu 1988 hráli v nádherném divadle v Pelhřimově, dvakrát a pokaždé před vyprodaným hledištěm. Tam jsme fungovali jako zlatý hřeb akce s názvem "Slavnost Květů" (nebo tak nějak), takže v časopise téhož názvu vyšel o Rolničce obsáhlý článek. (Nic objevného, obvyklé mapování naší historie, takže citovat z něj by nemělo smysl.) Hned nato jsme cestovali do Jílového u Prahy, kde jsme vystupovali jako hosté tamějšího festivalu.

Na dalších zájezdech jsme už hráli výhradně "Pohádku o princezně Zubejdě solimánské" nebo "Povídání o pejskovi a kočičce". (Výjimečně některou jinou "maňáskárnu".) Svou ávií, přestavěnou na obytný "skříňák", nás vozil Jirka Svoboda, za cenu nafty (tehdy směšnou), čili skoro zadarmo, a ještě častokrát zaskakoval při představeních jako zvukař. Zájezdová vystoupení jsme nechápali jako výdělečné podniky - jezdili jsme, protože nás to bavilo. A protože někde někdo chtěl, abychom mu zahráli, takže v tom byla trocha našeho mírně ješitného uspokojení a snad ještě větší trocha bohulibé charity.

Dvakrát jsme hráli v Praze v Jedličkově ústavu, jednou dokonce na dětské onkologii v motolské nemocnici. Pravidelně jsme zajížděli za řeku do Komořan, kde pořádalo ODS tzv. "Den země". Abychom se rok co rok neopakovali, obehráli jsme tam veškerý svůj maňáskový repertoár. Nějakou dobu jsme spolupracovali s loutkovým divadlem Pimprle - oni hráli u nás na Zbraslavi a my zas u nich na Vinohradech. Za mentálně postiženými dětmi jsme vycestovali do Bylan u Českého Brodu i do Hvozdů u Davle. Zajímavé bylo naše účinkování v Budech u Zásmuk. Tam v pěkně udržovaném klášterním prostředí žili "kluci" - tak svým chovancům říkali jeptišky, které se o ně obětavě staraly i v časech bývalého režimu. "Kluci" měli roztodivné mentální poruchy, ale většina z nich vypadala docela normálně. Nejmladšímu bylo třiadvacet, nejstaršímu něco kolem padesátky. A my na ně vyrukovali s "Princeznou solimánskou"! Dost se mi svíral žaludek, když jsem zahajoval představení a z hlediště na mne zírali chlapi jako hory. Ale měli skutečně duše dětí, pohádka jim evidentně učarovala. Jen při jedné z písniček dva z nich vstali a začali spolu tancovat a na konci při závěrečném potlesku jeden křičel: "Ať žije Havel!"

Ještě si vzpomínám na zájezd do Krkonoš, na dětský tábor v Dolních Mísečkách. Hráli jsme "Pejska a kočičku" a bylo to docela dobrodružné. Vevnitř ve společenské místnosti měli nízký strop, paraván s kulisami se tam nevešel, takže jsme se museli vystěhovat na verandu. A bylo hodně větrno, co se dalo přivázat jsme přivázali, ale drobné rekvizity - většinou z polystyrenu - neustále lítaly vzduchem. Pořád jsme za nimi běhali a děti nám je pomáhaly lovit, což byla pro ně možná větší aktrakce než pohádka sama.

Nezapomenutelný byl víkendový pobyt v dětském táboře pod hradem Rabí. "Pohádku o princezně Zubejdě solimánské" jsme sehráli dvakrát, a ještě jsme se při zpáteční cestě stavěli v jiném táboře.

O zájezdu do Přerova nad Labem jsem napsal článek do Zbraslavských novin, vyšel v červnovém čísle v roce 1993. Šlo o jednu z posledních akcí svého druhu v době, kdy zájezdová konjunktura pomalu ale jistě končila. Takže pro nezasvěceného čtenáře - tak nějak jako ten do Přerova probíhala i většina předchozích zájezdů, a vlastně i těch několik, které ještě přinesla více či méně vzdálená budoucnost.

ROLNIČKA NA ZÁJEZDĚ

V neděli 13. června si vyjel loutkářský soubor Rolnička na zájezd, ale ne, aby se jeho členové rekreovali nebo pořádali piknik. Vyjeli, aby sehráli pohostinské představení pro děti v Přerově nad Labem.

Přerov nad Labem, malé úhledné městečko, slavilo milénium - 1000 let svého trvání. Přes celý víkend se tam pořádaly různé akce společenské, kulturní i sportovní. Vystoupení Rolničky bylo součástí oslav, hrálo se v areálu tamějšího skanzenu, mezi starobylými chalupami z Polabí a z Hradecka, v přírodním amfiteátru s poměrně velkým hledištěm i jevištním pódiem. Představení začínalo v 10 hodin dopoledne, takže členové souboru měli sotva chvilku, aby se trochu porozhlédli po městě i po skanzenu, a už se začali scházet první diváci. Polabskou rovinou fičel pořádný vítr a tak bylo třeba řádně zakotvit a připevnit paraván. Lítaly rekvizity a stránky v knížkách recitátorů. Na programu bylo "Povídání o pejskovi a kočičce" od Josefa Čapka v režii Jindry Vodičkové. Tato maňásková pohádka je na repertoáru Rolničky již několik sezón, hrála se mnohokrát na domácí zbraslavské scéně i jinde a vždy a všude se setkala se značným ohlasem. Je to jednoduché a vděčné představení zejména pro nejmenší a nejmladší publikum, ale rádi si při něm na své dětství zavzpomínají i dospělí.

Hrát divadlo v cizím, nezvyklém prostředí a ještě venku pod širým nebem je vždy spojeno s určitými problémy. Tu a tam něco nevyjde právě perfektně, občas je třeba trochu zaimprovizovat. Soubor Rolnička je už natolik zkušený, že takové výjimečné situace zvládá s přehledem.

Dětem v Přerově se hra líbila, to se poznalo podle jejich reakcí. Fandily pejskovi a kočičce i malé ufňukané panence, pokřikem zaháněly zlého psa, když přišel ukrást dort. Jakmile všechno dobře klape, i hercům se lépe hraje. A přerovští pořadatelé byli také spokojeni.

Je škoda, že takových výjezdů loutkářského souboru je v poslední době poskrovnu. Pořadatelé kulturních akcí se všude potýkají s jedním a tímtéž lapidárním problémem - nedostatkem financí. Rolnička je amatérským souborem a nemíní nikomu nikde účtovat závratné honoráře - ale úhradu nejnutnějších nákladů včetně cestovného požadovat musí. I to je pro většinu potenciálních objednavatelů příliš. Snad ale právě zájezd do Přerova nad Labem signalizuje, že se situace v tomto směru přece jen poněkud zlepšuje.

František Pondělíček