Kapitola XIII. - Moje invaze do repertoáru Rolničky!

Je to trapné a moc se mi do toho nechce, ale musím se teď alespoň na chvíli zabývat sám sebou. V prvé polovině devadesátých let jsem se utrhl z řetězu a tak či onak "zavinil" několik premiér, které nemohu ve svém vyprávění o Rolničce dost dobře odbýt holou větou či dokonce přejít mlčením. Pravda, už dříve jsem se podílel na přípravě některých her (dramaturgie, písničky, režie), ale ostych mi nedovolil, abych nějak vehementně prosazoval své literární pokusy... A rozhodně jsem nepočítal s tím, že za pár let budu v Rolničce nejhranějším autorem. Nic takového mě nenapadlo ani ve chvíli, kdy jsem přinesl do divadla text "Kašpárka a Ježibaby". V téhle hře jsem nacpal do jednoho pytle řadu pohádkových námětů - kousek Schweigstilla i Cinybulka (známí a věhlasní autoři loutkových textů, vlastně už klasici žánru) a ještě něco navíc. A bylo mi líto, že si pořádně nezahraje nádherná figura medvěda, kterou jsme vlastnili, (improvizovaně se objevil v "Perníkové chaloupce", ale jen jako stafáž, teprve v pozdější úpravě promluvil a pohnul dějem). Také obrovská bota "zůstala na suchu", neboť se přestala hrát neatraktivní komedie "Krejčí, švec a Kašpárek", kde se doposud uplatňovala. Navíc jsem pro inscenaci vyrobil zbrusu novou loutku, sveřepě vyhlížejícího psa, (Vlkoš, sluha baby Ježibaby), takže důvodů proč "Kašpárka a Ježibabu" hrát se nakupilo dost a dost. Hra byla určena marionetám (pochopitelně), a režíroval ji Sváťa Mahelka. Premiéra se konala 16. února 1991.

Samotnou invazi, kterou zmiňuje titulek této kapitoly, odstartovala v podstatě paní Jindra Vodičková. Neustále jí ležel v hlavě léta neřešený a tudíž nevyřešený problém: Co hrát spolu s "Budulínkem"? (Legrácka s medvědem, zajícem a pepřem se tak nějak přežila...) "Měla by to být nějaká klasická pohádka, třeba Červená Karkulka", řekla mi. A dodala: "Nechtěl bys něco takového spáchat?" Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem "Červenou Karkulku" "spáchal". Úspěšná premiéra proběhla 23. listopadu 1991. A když už jsem se rozepsal, upravil jsem Cinybulkovu hru "Kašpárkův drak Pudivítr", což byla víceméně rozcvička před dalšími výboji. ("Pudivítr" se poprvé odehrál 25. ledna 1992.) A premiéry pokračovaly v rychlém sledu - 5. 12. 1992 dramatizace pohádky Boženy Němcové "Čertův švagr" (marionety), 16. 10. 1993 maňásková groteska na známý námět "Zvířátka a loupežníci" a ještě téhož roku 11. 12. výpravná marionetová báchorka "Honza pánem", (to jsem radikálně přepsal starší hru, pod kterou byl podepsán jistý J. Drozd, kterého tím pádem uvádím jako spoluautora). "Pudivítra" a "Čertova švagra" jsem si odrežíroval sám, "Honzu pánem" jsem svěřil Sváťovi Mahelkovi.

Na režii maňásků měla doposud v našem souboru monopol Jindra Vodičková, ale když jsem nabídl k realizaci dramatickou podobu "Kocoura v botách", Jindra odmítla. Ne že by se jí moje hra nelíbila, ona mé texty uznávala a ohromně jim fandila, avšak najednou se poměrně rychle a nečekaně rozhodla z Rolničky odejít - že prý "stará bába musí předat štafetu mladším". Kdyby všichni ti mladší měli její vitalitu! "Kocoura" se tedy po určité pauze ujal Jan Waraus, režizér vzácný a výjimečný. Hru dotáhl k premiéře 5. prosince 1995.

Je to trapné a moc se mi do toho nechce, ale musím se teď alespoň na chvíli zabývat sám sebou. V prvé polovině devadesátých let jsem se utrhl z řetězu a tak či onak "zavinil" několik premiér, které nemohu ve svém vyprávění o Rolničce dost dobře odbýt holou větou či dokonce přejít mlčením. Pravda, už dříve jsem se podílel na přípravě některých her (dramaturgie, písničky, režie), ale ostych mi nedovolil, abych nějak vehementně prosazoval své literární pokusy... A rozhodně jsem nepočítal s tím, že za pár let budu v Rolničce nejhranějším autorem. Nic takového mě nenapadlo ani ve chvíli, kdy jsem přinesl do divadla text "Kašpárka a Ježibaby". V téhle hře jsem nacpal do jednoho pytle řadu pohádkových námětů - kousek Schweigstilla i Cinybulka (známí a věhlasní autoři loutkových textů, vlastně už klasici žánru) a ještě něco navíc. A bylo mi líto, že si pořádně nezahraje nádherná figura medvěda, kterou jsme vlastnili, (improvizovaně se objevil v "Perníkové chaloupce", ale jen jako stafáž, teprve v pozdější úpravě promluvil a pohnul dějem). Také obrovská bota "zůstala na suchu", neboť se přestala hrát neatraktivní komedie "Krejčí, švec a Kašpárek", kde se doposud uplatňovala. Navíc jsem pro inscenaci vyrobil zbrusu novou loutku, sveřepě vyhlížejícího psa, (Vlkoš, sluha baby Ježibaby), takže důvodů proč "Kašpárka a Ježibabu" hrát se nakupilo dost a dost. Hra byla určena marionetám (pochopitelně), a režíroval ji Sváťa Mahelka. Premiéra se konala 16. února 1991.

Samotnou invazi, kterou zmiňuje titulek této kapitoly, odstartovala v podstatě paní Jindra Vodičková. Neustále jí ležel v hlavě léta neřešený a tudíž nevyřešený problém: Co hrát spolu s "Budulínkem"? (Legrácka s medvědem, zajícem a pepřem se tak nějak přežila...) "Měla by to být nějaká klasická pohádka, třeba Červená Karkulka", řekla mi. A dodala: "Nechtěl bys něco takového spáchat?" Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem "Červenou Karkulku" "spáchal". Úspěšná premiéra proběhla 23. listopadu 1991. A když už jsem se rozepsal, upravil jsem Cinybulkovu hru "Kašpárkův drak Pudivítr", což byla víceméně rozcvička před dalšími výboji. ("Pudivítr" se poprvé odehrál 25. ledna 1992.) A premiéry pokračovaly v rychlém sledu - 5. 12. 1992 dramatizace pohádky Boženy Němcové "Čertův švagr" (marionety), 16. 10. 1993 maňásková groteska na známý námět "Zvířátka a loupežníci" a ještě téhož roku 11. 12. výpravná marionetová báchorka "Honza pánem", (to jsem radikálně přepsal starší hru, pod kterou byl podepsán jistý J. Drozd, kterého tím pádem uvádím jako spoluautora). "Pudivítra" a "Čertova švagra" jsem si odrežíroval sám, "Honzu pánem" jsem svěřil Sváťovi Mahelkovi.

Na režii maňásků měla doposud v našem souboru monopol Jindra Vodičková, ale když jsem nabídl k realizaci dramatickou podobu "Kocoura v botách", Jindra odmítla. Ne že by se jí moje hra nelíbila, ona mé texty uznávala a ohromně jim fandila, avšak najednou se poměrně rychle a nečekaně rozhodla z Rolničky odejít - že prý "stará bába musí předat štafetu mladším". Kdyby všichni ti mladší měli její vitalitu! "Kocoura" se tedy po určité pauze ujal Jan Waraus, režizér vzácný a výjimečný. Hru dotáhl k premiéře 5. prosince 1995.