Kapitola XII. - Dvě výjimečné inscenace - jedna vyloženě účelová, druhá v podstatě nahodilá...

Tehdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme začali častěji vyjíždět mimo svou domovskou scénu, nabízely se různé možnosti i finančně výhodného hostování. Jenže co jsme mohli nabídnout? Marionetová představení byla hratelná jen v obdobně vybavených divadlech, takže zbývalo "Povídání o pejskovi a kočičce" a snad ještě "Budulínek". Nutně jsme potřebovali inscenaci, která by byla přímo vyrobená pro zájezdy. A takovou vymyslela Milena Svobodová.

Zalovila v nabídce Dillie a našla "Pohádku o princezně Zubejdě solimánské". (Šlo o dramatizaci jedné z epizod Velké doktorské pohádky Karla Čapka.) Nevadilo jí, že hra byla napsána pro maňásky a rozhodla, že se předělá na hru marionetovou. Což jsem dle befelu učinil při svém prázdninovém pobytu v Týně nad Vltavou (v roce 1989). Z pilnosti jsem ještě připsal několik písniček. Milena zhotovila scénu v podobě velké knihy, (šlo o nápad dodnes úplně nedoceněný), mne zaúkolovala výrobou loutkových korpusů a dalších propriet. Na konečné podobě této inscenace se podíleli i další lidé, zejména Lenka Valentová (Podrazská), která složila muziku, (svou první v předlouhé řadě).

Celá hra sestávala z knihy-scény a dvou beden, do nichž se vešlo vše potřebné - loutky, rekvizity i drobné kulisy. Navíc obě bedny sloužily zároveň jako scénické prvky. Úspornější provedení jinak docela výpravné inscenace si doopravdy neumím představit. A hrálo ji všehovšudy pět loutkoherců, (v původním obsazení to byli Lída Rychtrmocová, Lenka Kulhánková, Sváťa Mahelka, Vláďa Lindner a já). Inspici obstarávaly a napovídaly Milena Svobodová a Líba Vedralová. (Posílená nápověda se ukázala jako nutnost, hrálo se ve spojené interpretaci, tedy text museli herci znát zpaměti, což byl občas kámen úrazu.) "Princezna solimánská" měla premiéru 2. června 1990, a ještě 16. téhož měsíce reprízu. Je to zajímavé, protože divadelní sezóna většinou končívala v dubnu, tenkrát jsme ji o dost přetáhli. Asi jsme se v těch revolučních časech nemohli nabažit divadla ani my, ani naše publikum.

Krátce se na našem repertoáru objevila další hra, s níž se rovněž mohlo kamkoliv zajíždět, ovšem pokud bychom měli k dispozici kamion na její přepravu. Hrálo v ní sedmnáct marionet "sedmdesátek" (70 cm vysokých), plus stádo všelijaké lesní havěti včetně loveného a posléze zastřeleného jelena. Mobilní jeviště (na způsob stavebnice) se jen tak tak vešlo na naši scénu v Divadle Jana Kašky. A kulis a zejména rekvizit bylo nepočítaně. Šlo o historickou velkohru s názvem "Karel IV. - otec vlasti". Napsal ji a vše potřebné k ní vyrobil pan Karel Skalický ze Zvonečku, (loutkářský soubor z Prahy 4). Když jsme se s ním seznámili, okamžitě zavětřil a inscenaci nám nabídl k zapůjčení, neboť u nich neměl k dispozici dostatečně početný ansámbl. Kývli jsme. Proč také ne - věc byla po všech stránkách hotová, (hudba nahraná, dialogy namluvené - a vysoce profesionálně, neboť pan Skalický měl známé ve Vinohradském divadle, a tak jednotlivé postavy vytvořili pánové Brousek, Hanus, Prachař, Bičík, Klásek, Kepka, Řehoř, atd., a jedinou ženskou roli paní Vránová), takže stačilo hru zaranžovat a pak při představeních odvodit loutky. Režijních úkolů (i když trochu okleštěných) se osobitým způsobem zhostil Milan Čejka. (Byla to jeho první režie, a bohužel zároveň i poslední.)

"Karel IV." dospěl k premiéře pouhé čtyři dny po "Princezně solimánské", 6. června. O týden později a pak ještě na podzim se uskutečnily reprízy. Všechna představení se hrála večer pro dospělé publikum. Po určité době (po roce, po dvou?) "Karel IV." na Zbraslavi skončil a všechno se muselo vrátit majitelům.