Kapitola X. - Jak jsme soutěžili...

Na straně jedné jsme se velice zodpovědně vzdělávali, na straně druhé jsme záhy získali dojem, že už téměř všechno umíme, a tak jsme se přihlásili do soutěžního klání s názvem "Festival pražských amatérských loutkářů". Přehlídka se konala každý druhý rok, a my se zúčastnili hned tří ročníků. A pokaždé jsme hráli někde jinde - jednou na Novodvorské v divadle Zvoneček, podruhé v Jiskře v Kobylisích a do třetice v monstrózním kulturním domě Krakov. Hráli jsme "Draka", (to nám porota sdělila, že jde o "archiválii" toho nejhrubšího zrna, ale že bylo hezké připomenout si, jaké "fígle" jdou s marionetami dělat - prostírací pařez apod. Něco takového pamatovala jen nejstarší členka poroty, která hrála loutkové divadlo už v roce 1933). O rok později jsme nabídli "Hrátky s čertem", (a moc jsme si u poroty nepolepšili, i když o "archiválii" tentokrát nešlo a někteří z nás dokonce obdrželi ocenění v podobě diplomů: Paní Milena Vondrová za odrecitování anděla a pánové František Kadleček a Vladimír Lindner za herecký výkon v hlavní roli, tedy za kolektivní ztvárnění Martina Kabáta - prvý ho mluvil, druhý vodil).

V roce 1989 jsme konečně chtěli uspět, a tak jsme vyrazili do světa s "Kubulou a Kubou Kubikulou". Jediné, co jsme se tentokrát dozvěděli bylo, že "Vančura je nehratelný", (tento výrok jednoho z porotců mi uvízl v hlavě celých nekonečných dvacet let). Tím naše touha po soutěžení rapidně vychladla. Soutěže některým z nás šly značně na nervy a výroky porotců mnohým herečkám způsobovaly dlouhodobější traumata a vyléčit je z depresí bývalo dosti složité. Aniž bych se chtěl stavět do pozice nějakého mudrlanta, upozorňoval jsem tenkrát dopředu, že hrát pro poroty nemá smysl, že vypiplané inscenace připravují soubory, které nemají k dispozici svoje divadlo a tak celé měsíce jen zkoušejí a zkoušejí, aby vytvořily představení v každém ohledu jedinečné a avantgardní, s nímž pak objíždějí přehlídky. Řadoví diváci vrtí hlavami a poroty jásají. My nemáme tuhle úroveň, my musíme bavit děti sobotu co sobotu, my v podstatě vyrábíme konzumní tovar. Ano, takový názor jsem prezentoval, a pak jsem se přihlásil do soutěže s vlastním sólovým výstupem! I člověk moudrý tu a tam zblbne... Hrál jsem tehdy asi půlhodinovou scénku s názvem "Minidrama, aneb Jak se pohádali smetáček a lopatka na smetí". Všude měla úspěch, i při té soutěži se všichni bavili včetně poroty. A přece mi pak její předseda - byl jím sám pan Vojtěch Cinybulk - s úsměvem sdělil, že můj postup do Chrudimi nepřichází v úvahu. V kuloárech jsem se dozvěděl, že můj výstup by si někdo někde mohl nějak vykládat... Inu, psal se rok 1988. Ale pan Cinybulk (dej mu Pánbůh nebe) se u mne trochu shodil, byl to srab. To Věra Zavjačičová mě okamžitě angažovala, a tak jsem se do Chrudimi přece jen dostal, zahrál jsem si "Smetáček a lopatku" na středočeské prezentaci v sympatickém prostředí restaurace Ve sklepích.