Kapitola VIII. - Ošizenou sezónu zachránil medvědář s medvědem...

V 87. až 88. roce jsme naposledy hráli v naší staré dřevěné "boudě", i když nám z ní novostavba kousek odřízla, takže poměry uvnitř byly ještě stísněnější než obvykle.

Na podzim 1988 jsme hrát nezačali - nebylo kde. Přesto jsme tuto sezónu nevypustili. Nacvičili jsme (zkoušelo se většinou ve školní tělocvičně v Hauptově ulici) pro nás atypickou hru s atypickým scénováním a s atypickými loutkami, dramatizaci pohádky Vladislava Vančury "Kubula a Kuba Kubikula". Premiéru jsme odehráli už v červnu v rámci tzv. "Vančurova zbraslavského léta", (přesně 26. 6. 1988). Pak jsme s tímto představením jezdili různě po světě, (a nejenom někam za humna, hráli jsme třeba až v Pelhřimově). A 17. prosince jsme se na pár hodin vrátili na domovskou scénu, uskutečnili jsme výjimečné představení v rozestavěném divadle. Vyčerpávající informaci o této inscenaci přinesly Zbraslavské noviny v článku paní Boženy Hofmeistrové (koho také jiného).

VAVŘÍN NAŠIM LOUTKÁŘŮM

.................................

Tradice Vančurova Zbraslavského léta se rok od roku rozrůstá a poskytuje kulturní zážitky pro všechny věkové skupiny od těch nejmenších až po důchodce. Pro popis všech uspořádaných akcí by nestačil obsah našeho časopisu, takže podáváme zprávu o jednom z nejúspěšnějších pořadů, který byl darem loutkářů našim nejmenším. Připravili pro ně Vančurovu pohádku Kubula a Kuba Kubikula. Dosavadní stánek loutkářů je v přestavbě, takže představení bylo v sále kina. Avšak v těchto velkých prostorách by normální loutky zanikly. Tak bylo ujednáno vyrobit loutky obří, alespoň metr vysoké. Trojice výtvarnic Milena Svobodová, Dáša Mahelková a Lída Warausová se do toho pustily. Hlavičky a obličeje téměř sochařsky zhotovily z termopru, potáhly látkou v barvě pleti. Každé vtiskly charakteristický výraz toho, koho představují. Obdiv patří i kostýmům pečlivě do detailů vypracovaným.

Další obdiv patří těm, kdož vymysleli celou konstrukci postaviček. Vodič loutky úplně s ní splyne. Drží ji před sebou rukama navlečenýma do prázdných rukávců loutky, která svým rozměrem z velké části jeho postavu zakrývá. Celkový dojem vyzná tak, jakoby sama chodila, rukama gestikulovala, a vodič jí propůjčuje i svůj hlas, takže se divák soustředí na ni. Dospělý návštěvník při tom prožívá i požitek z umění loutkoherce.

Unikátní je i otáčivé jeviště - dílo mužských rukou a důvtipu. V minutě se scény mění. Ze zasněženého lesa v útulnou selskou světničku, z ní je zas ve mžiku ponuré vězení, kde úpí žalostné postavičky Vančurova pohádkového světa. Zvláštní zmínku zasluhuje strašidélko Barbucha. Pilně straší v průběhu celého představení. Jeho tvůrkyně mu propůjčily vlastnost z rozměru trpaslíka vyrůst před očima diváků do obřích rozměrů ostatních herců. Barbucha spolu s medvídkem Kubulou stali se hrdiny dětských diváků.

Rozměrná plátna scénických proměn malovala opět trojice výše jmenovaných výtvarnic. Režii vedl Svatoslav Mahelka. Jedenáct členů souboru vdechlo život loutkám, hudba a zvuk - práce ing. M. Čejky a O. Jermáře - doplnily krásný zážitek z představení.

.................................

Božena Hofmeistrová

Dokonce v několika exemplářích se zachovalo obsazení jednotlivých rolí hry, takže mohu z těchto dokumentů citovat - pro zajímavost i pro povzbuzení paměti tehdejších aktérů.

Režii, jak bylo výše řečeno, měl Sváťa Mahelka. Hudbu složil a texty písní napsal Milan Čejka. Loutky a scénu vytvořily Milena Svobodová, Ludmila Warausová a Dagmar Mahelková. Svítil a zvučil Otakar Jermář. Inspici obstarala Ludmila Rychtrmocová.

Obsazení rolí bylo následující:

Medvědář Kuba Kubikula (tulák) - František Kadleček nebo František Pondělíček.

Medvěd Kubula (tuláček) - Eva Kadlečková nebo Jana Houdková.

Strašidlo Barbucha - Veronika Malá nebo Lenka Kulhánková.

Kovář - Jiří Svoboda.

Kovářka - Hana Rendeková.

Lízinka, jejich dcerka - Radka Sedláčková.

Rychtář - Milan Čejka.

Rychtářka - Milena Svobodová.

Malá Márinka - Blanka Němečková.

Policajt - Vladimír Lindner.

Soused - Petr Hampl.