Kapitola VII. - Stavíme kamenné divadlo!

V listopadu 1987 se zbraslavská Rolnička prosadila do celostátního denníku - vyšel o ní článek v Lidové demokracii. Byl obsáhlý a rozepisoval se o mnohém, co už bylo na těchto stránkách řečeno. Ale jedna pasáž je v kontextu našeho vyprávění v mnoha ohledech zajímavá...

ZBRASLAV: ROLNIČKA ZVE DO POHÁDKY

(úryvek)

.................................

Divadlo... (Řeč je o dřevěné boudě, kterou jsme renovovali na začátku osmdesátých let - poz. F.P.) Nevětratelné, bez toalet, se špatným osvětlením a zvukem, malou kapacitou (70 - 80 dětí ve stavu sardinek). Aby ho vylepšili, chtěli loutkáři přistavět alespoň sociální zařízení. Přáli si prst, a dostali celou ruku: na zbraslavském národním výboru jim nabídli postavení celého divadla! Na jaře 1986. Na podzim už byl návrh projektu a letos v dubnu se začalo stavět. A dneska stojí vedle starého hrubá stavba nové budovy. Větší jenom o málo, místa není mnoho. Ale až bude úplně hotová, bývalá kavárna se zboří a na jejím místě vyroste vestibul a šatna. Investorem je národní výbor, dodavatelem oddělení akcí Z, tzn. že se staví ve spolupráci s odborem výstavby národního výboru a loutkohereckou skupinou. Celá stavba představuje náklady 1 998 000 korun. Došlo na ní k bohužel nepříliš obvyklé, ale moc krásné situaci: všichni zúčastnění ji vzali za svou. Všem na ní záleží a na postupu prací je to vidět. Místo k Silvestru byla hrubá stavba dokončena o dva měsíce dříve - 30. října vztyčili glajchu. V zimě se bude pokračovat už pod střechou a do konce příštího roku má být hotovo. V roce 1989 bude následovat druhá etapa - vestibul a šatna.

Sami loutkáři odpracují letos 2500 brigádnických hodin. Nejvíce dřiny je ale čeká v příštím roce, při vnitřních úpravách. Národní výbor nemá k dispozici odborníky, potřebné na tak specifickou stavbu. Naštěstí jsou členové skupiny šikovní, řemesel znalí. Navíc sami nejlépe vědí, co a jak potřebují a mají už zkušenosti. Hodnota jejich práce bude rovna deseti tisícům brigádnických hodin... J. Kovařík (tehdejší ředitel Kulturního domu na Zbraslavi - pozn. F.P.) a E. Čápová (pracovnice téhož kulturního zařízení - pozn. F.P.) komentují jejich aktivitu jednoznačně: "Oni jsou skvělí, oni jsou nadšení. Co času jim to zabere, co všechno si musejí obstarat, sehnat, udělat. Soboty, neděle, těch hodin, co stráví na stavbě. Oni jsou opravdu výborní..."

.................................

Lenka Tomsová

Takto nějak se ve vší stručnosti narodilo Divadlo Jana Kašky. Ovšem, článek tu a tam poněkud zkresluje, což mívají novinové články většinou ve zvyku. Takže: Myšlenka postavit kamenné divadlo nenapadla nikoho na národním výboru, ale nás v loutkářském souboru, tuším že s tím přišli pánové Hampl a Kadleček, pak se přidali Waraus, Mahelka, Čejka a možná ještě další. Jistě souhlasily i některé dámy. Úmyslně nejmenuji sebe. Pamatuju se, že jsem téhle myšlence zpočátku příliš nevěřil, že jsem se projevil jako skeptik. O to víc jsem se angažoval poté, kdy se stavba začala realizovat. Na kole jsem objížděl Zbraslav a vyřizoval členům souboru pokyny "shůry", tedy kdy se konaji brigády a co se má dělat. Ano, skutečně jsme na té stavbě odpracovali kvantum hodin, i když údaj v článku bude patrně mírně nadsazený. A vnitřní zařízení, zejména jevištní prostor a zákulisí, dostalo tvar a podobu ryze naší zásluhou. Sváťa Mahelka nakreslil spoustu jevištních prvků tak, jak nejlépe uměl. Většina z nich v příštích letech bezproblémově fungovala, případné drobné neduhy se postupně odstranily. Kovové konstrukce nám vyrobili v ÚJP, kde pánové Mahelka a Jermář pracovali a tudíž tam měli spoustu známých. S tímto podnikem navázala Rolnička tzv. "družbu", a tak patrně někde nějaké jaderné zařízení přišlo o nový reaktor, ale my jsme pro naše divadlo získali pohyblivé lávky na vodění marionet, konstrukce pro zavěšení reflektorů, mobilní kovovou protipožární oponu a dokonce dva herní stoly, z nichž jeden se používal a druhý neustále někde překážel.

V roce 1989 vyšel v místních novinách další obsáhlý článek paní Hofmeistrové, který se dotknul stavby nové divadelní budovy. To už probíhaly závěrečné práce, neboť na podzim téhož roku se v divadle začalo opět hrát. V článku vyzdvihla autorka zásluhy Vladimíra Cignára a jeho pracovníků z odboru PSM, (za zkratkou se skrývá poetický název "Pražané svému městu", což byl ekvivalent běžně známé "Akce Z"). A přímo velkou zásluhu připisuje všestranné podpoře tehdejšího předsedy MNV, jímž byl ing. Josef Fárka, populární zbraslavský "napoleonek" co do vzrůstu i přiměřené ale evidentní zakomplexovanosti. Když na ta léta vzpomínám, musím ať chci či nechci zmíněným pánům (nebo vlastně soudruhům) jejich zásluhy bez pardónu přiznat! (A ještě bych připojil jedno jméno - jméno, které známe: Jana Horká byla v oněch letech tajemnicí MNV a tudíž měla vliv. Navíc měla důvod považovat Rolničku za své děcko, které se beze sporu vyvedlo a které má nárok na jistou exkluzivitu pro svůj další rozlet.)

Dlužno podotknout, že pan Cignár coby stavbyvedoucí v některých momentech původní projekt poněkud okleštil. Protestovali jsme, ale pochopitelně zbytečně. Někde se prošustrovaly peníze, a jinde se musely ušetřit. To známe i z dnešní frazeologie.

To panu předsedovi Fárkovi kdosi naočkoval, že všichni předsedové před ním na Zbraslavi něco vybudovali, co jim zajistilo nehynoucí slávu. Tato utkvělá představa ho ničila tak dlouho, dokud se nezjevil spásný nápad - divadlo! Takže se využilo příznivé situace... A myslím si, že za pět minut dvanáct. V devadesátých letech už by nejspíš podobná akce byla neuskutečnitelná, pokud by se na ni nenachytal nějaký hodně zhůvěřilý podnikatel. (Ale třeba se opět ozývá můj permanentní skepticismus.)