Kapitola VI. - O dalším repertoáru, a také o všelijakých experimentech!

V druhé polovině osmdesátých let jsme začali tak trochu experimentovat. Někdy šlo o vcelku nevinné drobnosti, jindy o salta takřka velkolepá.

Ve hře "Kašpárek v pekle" (poprvé a naposledy se tu chopil režie V. Lindner) jsme část děje předsunuli před jeviště na specielní marionetovou forbínu - tam loutky pobíhaly, skákaly, létaly a "zpívaly" k nemalé potěše překvapeného publika. (Premiéru měla tato hra 6. 12. 1986.)

Vzápětí jsme poprvé uskutečnili maňáskovou inscenaci. Nazkoušeli jsme hříčku V. Čtvrtka "Budulínek". Několikrát se hrála samostatně, ale byla krátká, a tak se k ní hledalo adekvátní doplnění, aby vzniklo regulérní hodinové představení. Vypomohl Sváťa Mahelka - přivolal na pomoc můzy a napsal drobnou grotesku s názvem "Liška, zajíc a medvěd". (Už si nepamatuji děj, ale matně se mi vybavuje, jak kdejaké hloupé zvíře čichalo k pařezu posypanému pepřem, vzápětí kýchlo, bacilo se do hlavy a upadlo do bezvědomí. Co bylo předtím a co bylo potom - nevím. Ale zaznamenal jsem, že děti zápletku nepochopily, snad že měla pro ně příliš intelektuální parametry...)

To byly doby velkého nadšení a fanatické tvůrčí činnosti! Členové souboru se scházeli u Svobodů (Milena i Jirka Svobodovi byli zakládajícími členy Rolničky) a tam se kašírovalo a kašírovalo, hodiny a dny, neustále... Vyráběly se hlavy k maňáskům. Kromě kašírování se chodilo do sauny a pil se "jabčák". Jak říkám - vysoce tvůrčí atmosféra. Těla maňásků šila tehdy převážně paní Jindra Vodičková a konečnou podobu dodaly figurám dámy - výtvarnice (Milena Svobodová, Lída Warausová, Dáša Mahelková). Za zaznamenání ještě stojí, že pro "Lišku, zajíce a medvěda" zvolil autor a režizér hry v jedné osobě spojenou interpretaci - t.j. ti, kdo loutky vodili, za ně zároveň i mluvili. Předpokládalo se tedy, že text budou znát zpaměti. Jedním z "postižených" byl i pan František Kadleček (ztvárnil roli medvěda), který se za paravánem musel značně krčit, aby mu nebyla vidět hlava. Zařekl se, že už nikdy příště maňáska na ruku nenavlékne - a své slovo bez pardónu dodržel.

"Budulínek" měl premiéru 13. 12. 1986. "Medvěd, liška a zajíc" o pár měsíců později, 4. 4. 1987, a tato "kulišárna s pepřem" se hrála spolu s jinou poněkud výstřední inscenací, s javajkovou bajkou "Tak svět odplácí". Ano, troufli jsme si na javajky! Vyrobil je Petr Hampl, a dlužno podotknout, že byly dokonalé! Výtvarně i technologicky! Ovšem v našich rukou se změnily v neovladatelná monstra, která se nad hrací deskou nemožně potácela při jakési neortodoxní obměně tance svatého Víta. Jen had - tuším, že ho vodil a syčel Vláďa Lindner - tu a tam vyprodukoval uprostřed šílené cukatury nádherně plíživý pohyb, který však dojem z představení nezachránil. Hru "Tak svět odplácí" jsme sehráli dvakrát nebo třikrát. Děti v hledišti volaly: "My chceme pohádku!" A tak jsme onu moralitu z dílny prvorepublikového autora Evžena Stoklase z Litovle záhy uložili k ledu.

Měli jsme tehdy jinačí starosti! Finišovala příprava inscenace, o které napsala paní Božena Hofmeistrová tento článek do místních novin:

DAR NAŠICH LOUTKÁŘŮ ZBRASLAVI

.................................

Před rokem mne navštívil můj bývalý žák, akademický malíř Petr Hampl. Vzpomínal na školní léta, kdy jsem dětem vyprávěla čtyři zbraslavské pověsti. Jelikož Petr patří také do cechu loutkářů zvaných Rolnička, přišel se zvláštní žádostí, abych z těchto pověstí zpracovala text pro loutkové divadlo. V prvém okamžiku se mi to zdálo nemožné. Časový odstup několika staletí dělí ty jednotlivé starobylé děje. Kterak to zkloubit? První pověst "Proč se naše město jmenuje Zbraslav?" je z doby mytické. Druhá pověst "proč máme ptáče ve svém znaku?" je z 15. století, třetí "Dub a lípa Zalužanských" vznikla v 16. století za vlády císaře Rudolfa II. Poslední z pověstí "Proč zbraslavské hodiny dvakrát bijí?" nelze vůbec časově zařadit. Inu hlavolam, jak na to? Pak mě napadlo, že pojítkem mezi ději tak časově odlehlými by mohl být herec - kronikář v historickém oblečení, sedící nad kronikou, do níž zapisuje brkem. Dále pak loutka Kašpárka na předscéně vede s kronikářem dialog, otázky a odpovědi z historie města. Kronikář uvede děti vyprávěním do atmosféry pověstí hraných loutkami na jevišti. Velký otazník režie tak byl vyřešen. Kašpárek, jehož výtvarným tvůrcem byl Petr Hampl, dělá dojem živého človíčka, roztomilého, přirozeně se pohybujícího, vtipného a zvídavého. Hovoří s dětmi, vyptává se kronikáře, jehož úlohu výborně zahrál ing. František Kadleček.

Děj se rozvíjel v dekoracích vykouzlených štětcem Petrovým a byl doprovázen scénickou hudbou Karla Mahelky. Ti neviditelní za scénou - vodiči - oživili loutky, další jim propůjčili hlasy a dovedné ruce žen je přioděly dobovými kroji.

Celý soubor liboherců odvedl opravdu záslužnou práci reprezentující stovky hodin věnovaných malým divákům k poznání našich místních pověstí. Pozvali mne na premiéru a pro mne to byl jeden z nejkrásnějších darů k mým osmdesátinám. K tomuto děkovnému článku adresovanému našim "libohercům", připojuji i vřelý dík všem, kdož mne v tak hojném počtu potěšili přáním k mému životnímu jubileu.

................................. 

Božena Hofmeistrová

"Zbraslavské pověsti" se udržely na repertoáru Rolničky několik sezón, ale ne tak dlouho, jak se původně očekávalo. Text paní Hofmeistrové, i když několikrát přepracovaný a upravený, byl pro menší děti trochu nestravitelný. Nejlépe z pověstí dopadla v tomto směru ta druhá v pořadí, o nalezení mariánského obrazu v ruinách kláštera. Tam lítali po scéně duchové a strašidelně houkal výr... Třetí z pověstí, o velké lásce Adama Zalužanského, jsme záhy z pásma úplně vynechali, zkonstatovali jsme, že jde o ryzí červenou knihovnu. Pověst o zbraslavských hodinách si říkala o samostatné zpracování, což jsem v době nedávné učinil. (Zbrusu nová verze je adresována dospělému publiku, což je s ohledem na námět logické, a čeká nyní na realizaci.)

V inscenaci "Zbraslavské pověsti" se úspěšně vyzkoušela kombinace loutek s živým hercem. Už předtím, ve hře "Ostrov splněných přání", předstoupila před děti v hledišti vyprávěčka s dramatickou recitací, ale ta v podstatě fungovala jenom coby hlas beze snahy o jakýkoliv kontakt. Kronikář v "Pověstech" - to už byl jinačí part! Osvědčilo se - a tak se v obdobném stylu pokračovalo. 16. ledna 1988 mělo premiéru pásmo čtyř aktovek V. Cinybulka nazvané "Kašpárek na cestách". Jednotlivé příběhy spojil proslov vypravěčky, který dokonce předpokládal určitou míru improvizace při reakcích z publika. Pro jednu z Cinybulkových aktovek vznikly dvě svérázné figury, které získaly značnou popularitu jak u obecenstva, tak i mezi loutkoherci. Duchové Šklebeďour a Brečulín řádí na scéně našeho divadla už dvacet let, a teď už nejenom v "Kašpárkovi na cestách"... Ale o tom až později... Mnohem později!