Kapitola IX. - Jak jsme se vzdělávali...

Někdy v roce 1986 k nám dorazila nabídka Středočeského krajského kulturního střediska, že budou pořádat lidovou konzervatoř v oboru loutkářství pro členy amatérských souborů z Prahy i okolí. Kurz přislíbil uhradit zbraslavský Kulturní dům, a to hned pěti lidem, takže jsme příliš neváhali. Pochopitelně, prosadila se "stará garda" - pánové Mahelka, Hampl, Lindner, Pondělíček. Mladou generaci, aby se neřeklo, zastupoval Zbyněk Šlajch. Konzervatoř probíhala vždy jeden víkend v měsíci. To nás v Praze naložili do autobusu a kamsi odvezli - většinou do Mladé Boleslavi. Tam jsme bydleli pod kopcem na letišti a za výukou chodili do místního divadla. Přednášky či pracovní semináře probíhaly prakticky nepřetržitě, od pátečního večera až po nedělní dopoledne. Bylo to docela náročné. Však také z původního počtu účastníků (něco přes čtyřicet) zbyla po roce sotva polovina. A přitom pak to teprve začalo být doopravdy zajímavé. Hlavně proto, že jsme měnili prostředí - místo přece jen už fádní cesty do Boleslavi jsme zajeli jednou do Příbrami, podruhé do Mnichova Hradiště, potřetí do Hořovic na krajskou přehlídku. Dvakrát jsme s konzervatoří pobyli v Chrudimi na tamějším celostátním loutkářském festivalu. A v lednu 1988 jsme jednu sobotu strávili na Zbraslavi, to se hrály ryze pro konzervatoristy (absolventy i učitele) "Zbraslavské pověsti". Pánové Mahelka a Hampl se pochlubili svým režijním umem, neboť režie byla jejich hlavním studijním oborem. Já a Vláďa Lindner jsme studovali především loutkoherectví. Zbyněk Šlajch proplouval veškerým učivem jak se dalo i nedalo, on uměl ledacos, jen exhibovat nedokázal ani minimálně. Nebyl komediant... Obdivoval jsem ho - konzervatoř mu často lezla krkem, a přece ji nevzdal. Všichni jsme 27. února 1988 získali slavně a slavnostně Osvědčení o absolutoriu, (já osobně s prospěchem výborným).

Vzápětí po skončení prvého běhu začal druhý, a ten už se nekonal v Mladé Boleslavi, ale u nás, na Zbraslavi. Ředitelka Základní umělecké školy (a členka Rolničky) pani Hana Rendeková dala konzervatoři k dispozici své učebny, později se využilo i nově postavené divadlo. Tentokrát se Rolnička rozhodla poslat do kurzu především ženy - Jindru Vodičkovou, Ivana Hamplovou, Milena Svobodovou, Dáša Mahelkovou, Blanka Němečkovou (Velemínskou). A s nimi jediného muže, Milana Čejku. Absolvovali pouze dva semestry, pak jejich výuku násilně přetrhla revoluce (v tomto případě ne právě sametová), která briskně a beze všech skrupulí hodila přes palubu všechny kulturní domy a všechna kulturní střediska (včetně toho středočeského) coby komunistické přežitky.

Překotná doba přelomu osmdesátých a devadesátých let občas naházela do jednoho pytle věci hanebné i věci užitečné a to i ono vyvezla na skládku historických zbytečností. Škoda - ale když se kácí les, lítají třísky! Osobně tvrdím a nikdy tvrdit nepřestanu, že lidová konzervatoř měla smysl, alespoň pro mne ano! A možná způsobila, že jsem u divadla (nejen loutkového) vydržel dalších dvacet let, že jsem si osvojil potřebné znalosti a dovednosti, takže se mi divadelní kumšt neznechutil, (jako spousta "koníčků" - a že jich bylo - kterým jsem holdoval dříve). Poděkovat musím vynikajícím lektorům, jim patří nejen mé osobní vzpomínání, oni mají beze sporu své místo v dějinách našeho souboru, našeho jubilanta, naší Rolničky.

Oba kurzy z titulu své funkce ve Středočeském kulturním středisku organizovala paní Věra Zavjačičová. Nevím kdo přesně figuroval v druhém běhu, ale naší konzervatoři po odborné stránce šéfoval dr. Langášek. Býval redaktorem v časopisu Loutkář, ale prý tam provedl něco politicky neprozíravého, takže musel odejít. Pak pracoval jako recepční v hotelu Axa. Své žáky, tedy nás, unavoval velice zasvěcenými a velice nudnými přednáškami o historii loutkového divadla. Jiří Davídek, loutkoherec a režizér pražského Divadla pod věží (dříve Ústředního loutkového), nás učil především režii. Hlavní předmět, tedy loutkoherectví, měla na starosti Jana Hladíková. Vypadala někdy na dvacet, i když jí bylo přibližně jednou tolik. Hrávala kdysi v Naivním divadle v Liberci, také nějakou dobu vyučovala na LAMU, ale pronásledovala ji smůla, šuškalo se něco o nějaké dost nepříjemné chorobě... S Janou Hladíkovou se ve výuce loutkoherectví střídal pan Vidlař, už tehdy vedoucí loutkářské skupiny v České televizi. Práci s textem nás učila paní Polednová, dramaturgyně Divadla Spejbla a Hurvínka, a jinak dáma každým coulem. Z Kladna za námi jezdily dvě herečky, aby nás učily kultivovaně mluvit. Byly mladé a sympatické, ale jejich jména jsem totálně zapomněl. To manželé Kušmicovi se mi vybavují po všech stránkách. Učili nás veškerou "výtvarničinu", teoreticky i prakticky. Pravidelně přijížděli velikým autem s několika objemnými kufry, z nichž vybalili množství figur všeho druhu, rekvizity, návrhy scén a další artefakty - a to všechno vlastní výroby. Byli obdivuhodní! Jestli se někdy v řadách našich kantorů vyskytl ještě někdo další, to opravdu netuším. Což ovšem neznamená, že někdo takový neexistoval.