Kapitola III. - Úplné začátky byly těžké, ale veselé...

Nehynoucí zásluhu na vzniku loutkářského souboru Rolnička měla tehdy ředitelka Kulturního domu (a pozdější tajemnice MNV) paní Jana Horká. Podnikla detektivní pátrání po loutkách, které byly v šedesátých letech po zrušení bývalého sokolského divadla odvezeny do Třebotova. Tam se s nimi prý mělo hrát, ale kdeže! Zdá se, že v Třebotově dlouho nepobyly, skončily nejspíš v rozsáhlé sbírce jistého pana Vorla, šéfa loutkového divadla Zvoneček v Braníku. Nikde žádná dokumentace, žádné soupisy, žádné předávací protokoly... Paní Horká uvažovala dokonce o žalobě, ale co by si vzala na starém pánovi (táhla mu v té době osmdesátka), který kdysi loutky v Třebotově převzal a pak zašantročil? Alespoň něco málo se přece jen objevilo, v nedávno vytopeném branickém sklepě. Na Zbraslav se vrátily trosky asi sedmdesáti marionet. Některé prokazatelně pocházely z původní zbraslavské kolekce, jiné k nám doputovaly bůhví odkud.

V září 1984 vyšel ve Zbraslavských novinách článek, který nám snad autenticky přiblíží tehdejší "budovatelskou" atmosféru.

NA ZBRASLAVI BUDE DIVADLO

Přesně řečeno stálá amatérská loutková scéna. Pamětníci kulturního zbraslavského života vědí, že to není nic nového. Již v době okupace zde pracovala skupina nadšených ochotníků, kteří si sami loutky vyrobili a v poválečných letech hráli pro potěšení sobě a malému i velkému publiku. Pak přišly roky, kdy zájem o hraní a loutkové divadlo ochabl, loutky byly zapůjčeny tehdejší Osvětové besedě v Třebotově a na zbraslavské loutkové divadlo se jaksi zapomnělo.

V roce 1983 vedení Kulturního domu Zbraslav uvažovalo o rozvoji kulturně výchovného působení v oblasti zájmové umělecké činnosti. Byl vysloven návrh navázat na určitou tradici v loutkoherectví a pokusit se opět založit loutkové divadlo. Brzy se přihlásila skupina lidí, které spojuje zájem o hraní a loutky. Tak vznikl loutkářský soubor KD Zbraslav vedený Svatoslavem Mahelkou.

Nejprve je ale třeba mít kde hrát. Bylo navrženo (a MNV Zbraslav schváleno) využít pro tuto zájmovou činnost pavilonu u národního výboru. Sloužil v různých dobách rozdílným účelům, nyní bude místem stálé loutkové scény. Na jaře roku 1983 započali členové souboru v akci "Z" výstavbu divadla. Do srpna 1984 odpracovali na téměř kouzelné přeměně nevábného prostoru v útulný interiér skutečného divadélka 2.815 brigádnických hodin. Vytvořili tak ve volných chvílích převážně o sobotách dílo v hodnotě 89.750 Kčs. Nemá smysl popisovat postup stavebních prací a obtíží, se kterými se loutkáři setkali, ostatně něco napoví i uveřejněné fotografie.

Jedni se věnují stavbě, druzí členové souboru restaurují původní loutky vrácené z Třebotova. Loutky po tolika letech potřebují opravu vodících mechanismů, kolorování hlaviček a nové kostýmy. A opět je to dílo mnoha hodin a večerů.

Interiér divadélka dostává svou konečnou podobu, i loutky jsou připraveny. Všichni členové loutkářského souboru se připravují na zkoušky a první představení klasické pohádky "Sůl nad zlato". A samozřejmě se těší na malé diváky, kvůli kterým chtěji dělat divadlo.

Tak na brzkou shledanou v loutkovém divadélku na Zbraslavi!

Marie Zothová

KD Zbraslav

Reprodukovaný text obsahuje mnohá fakta - i tehdy typická stylová vyjádření o "kulturně výchovném působení" či o "zájmové umělecké činnosti". Na tyto fráze můžeme dneska pohlížet shovívavě, a to tím spíš, že nás ani tehdy ničím nezaskočily, neboť byly nadčasově směšné. V článku není použit nynější název souboru - Rolnička, ten totiž vznikl o trochu později, ale okamžitě se začal používat i se zpětnou platností.

Drobná vysvětlení pro nezasvěcené: V letech o nichž je řeč byl místní národní výbor v budově, které se dnes říká Městský dům, (je v něm knihovna, svatební síň, výstavní síň). Tam se kdysi (v meziválečných letech) nacházel známý zbraslavský hotel Praha (prý hotel hodinový, říkají pomlouvači). Pavilon, z něhož jsme vybudovali loutkové divadlo, bývával letní restaurací s připojeným kuželníkem. Byla to dřevěná bouda s velikými okny, nevytopitelná žádnými kamny, museli jsme ji především zateplit, na což jsme spotřebovali spoustu izolačního materiálu. Divadelní vybavení jsme postavili vesměs ze dřeva - lavice v hledišti, jevištní prostor včetně lávek pro vodiče, skladiště v zákulisí. Vše bylo stísněné, technika předpotopní, většina z nás nevěděla o loutkařině zhola nic... Skočili jsme do toho po hlavě - a hle! (Teď se mi chtělo napsat: Ten uměl to a ten zas tohle, a všichni dohromady... Refrén z písničky, kterou kdejaký nýmand předhazoval panu Werichovi... Prý šlo z jeho strany o úlitbu komunistům. Možná... Ale tu a tam i troubovité "hurá" může zaznít sympaticky, když avízuje stejně sympatický cíl.)