Kapitola II. - Malý výlet do prehistorie zbraslavského loutkářství...
Zmínil jsem se o době, kdy vznikla Rolnička, o roku 1983. Dlužno podotknout, že loutky se na Zbraslav přistěhovaly už o celá desetiletí dříve. Historicky prvý loutkářský soubor existoval na Zbraslavi už ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století.
V roce 1993, v srpnových Zbraslavských novinách, vyšel článek, který dost zevrubně popisuje onu loutkářskou prehistorii na Zbraslavi, takže jeho reprodukcí splácíme letitý dluh všem, kdo vykročili stejnou pěšinou dávno před námi.
CO PŘIPRAVILI DĚTEM ZA VÁLKY
V říjnu roku 1945 se na Zbraslavi konala velkolepá loutkářská výstava pod heslem: "Co jsme našim dětem připravili za války". A bylo tam k vidění na sto půlmetrových loutek - marionet, spousta dekorací a rekvizit, uspořádaných do nádherných pohádkových výjevů, a také dokumentace o tom, jakým způsobem toto bohatství vznikalo.
Vraťme se o pár let nazpět. 12. prosince roku 1940 byl při zbraslavské sokolské jednotě ustaven loutkářský odbor. Několik nadšenců začalo pracovat na výrobě loutek a kulis. Krátce nato, 13. dubna 1941, Němci zakázali veškerou sokolskou činnost. Všechen sokolský majetek byl zabaven. Zbraslavská sokolovna byla úředně zapečetěna. Ale tehdejší loutkáři pokračovali dál ve své práci. Tajně. Po domácnostech. Se strachem z vyzrazení, neboť hodnotné dílo mohlo padnout do rukou okupačních úřadů a nenávratně zmizet. Šlo o nefalšovanou konspirační činnost - za absurdních válečných poměrů životně nebezpečnou pro všechny, kdo se na ní podíleli.
V publikaci k šedesáti letům tělovýchovné jednoty Sokol Zbraslav se dočítáme, že divadelní sálek v Sokolovně byl slavnostně otevřen 23. března roku 1946. O týden později, 30. března, byl uspořádán předsletový večer pro veškeré členstvo a při této příležitosti byly odevzdány plakety dr. Mir. Tyrše těm sestrám a bratřím, kteří se mimořádně zasloužili o zřízení loutkového divadla. Byli to: Anna Kotrčová, Zdeňka Menclová - Zoubková, Anna Menclová, Rudolf Bouček, Jakub Jarošík, Jaroslav Mencl, Hynek Svoboda, Jan Šrámek a Jan Zoubek. (Architekt H. Svoboda byl jakousi vůdčí osobností celé skupiny. R. Bouček, bývalý ředitel měšťanské školy v Jaroměři, který v té době učil na zbraslavské škole, namaloval pro loutkové divadlo téměř všechny kulisy a stal se rovněž prvním vedoucím souboru po zahájení pravidelné činnosti. J. Jarošík řezboval převážnou část rukou, nohou a těl k loutkám. Hlavy figurek, které byly vesměs opravdovým uměleckým dílem, vyřezával jistý sochař z Prahy - Podolí, jeho jméno se nám bohužel nepodařilo zjistit.) Na počátcích loutkového divadla na Zbraslavi se samozřejmě podíleli i další: Rodina Starých, rodina Fraňkova, J. Langer, J. Štajmar (vynikající vodič Kašpárka), K. Snopek, O. Svobodová, E. Šťastná - Svobodová, atd., atd. Nelze jmenovat všechny, kdo se v průběhu let vystřídali v loutkářském souboru a přispěli k jeho zdárné a bohaté činnosti.
A nebyla to tenkrát léta jednoduchá. Záhy přišel únor 1948. A potom rok 1951, kdy komunisté, po vzoru Němců, zrušili Sokol a zakázali veškerou sokolskou činnost. Zbraslavské loutkové divadlo přešlo pod hlavičku tzv. osvětové besedy. Mělo se stát nástrojem komunistické propagandy, která se tehdy, v době "diktatury proletariátu", nevyhnula ani nejmladším ročníkům - návštěvníkům dětských divadel. Svědčí o tom mnohé dobové dokumenty, např. dopis okresního osvětáře, kde se praví: "Při sestavování dramaturgického plánu se řiďte těmito pokyny: a) při dvou plánovaných hrách 1 hra klasická nebo soudobá, 1 hra sovětská. b) při třech plánovaných hrách 1 hra klasická, 1 soudobá, 1 sovětská. c) při čtyřech plánovaných hrách 1 hra klasická, 1 soudobá, 1 sovětská, 1 klasická ruská." Přicházely také různé přípisy o doporučených hrách, které tehdy vznikaly jako na běžícím pásu. Šlo o všelijaké agitky, hříčky o keťasech, kulacích a podobná "veledíla". Častá korespondence mezi zbraslavskými loutkáři a "kulturními" centry té doby se týkala oslav oficiálních výročí: co se hrálo k 25. únoru, co se hrálo k VŘSR, apod. Je úžasné, jak bývalý sokolský loutkářský soubor dokázal lavírovat mezi všemi těmito tlaky a přes veškerou snahu komunistických úřadů přinášel dětem pouze čirou pohádkovou podívanou, neznešvařenou žádnou humpoláckou propagandou, žádnou ideologií kromě té, že dobro posléze vždycky zvítězí nad zlem. Přes veškeré těžkosti se hrálo až do roku 1961.
Tenkrát rozhodlo vedení tělovýchovné jednoty Slavoj (která byla majitelem Sokolovny), že loutkové divadlo není pro zbraslavskou tělovýchovu dostatečným ekonomickým přínosem a že bude lépe zřídit na místě dívadelního sálu turistickou noclehárnu. A tak se také stalo. Loutky a rekvizity statisícových hodnot byly bez ladu a skladu naházeny do skříní a skříně vystěhovány na dvůr. Kulisy a zařízení jeviště byly patrně zničeny hned v první fázi likvidace. Teprve v roce 1968 se poničené zbytky loutkového divadla přestěhovaly do Třebotova, kde byl o ně zájem. Ale ani tam se nedočkaly obnovené slávy. Mnohé loutky nenávratně zmizely. Část se jich vrátila po letech zpátky na Zbraslav po založení současného loutkářského souboru Rolnička.
Ale to už je jiná kapitola oné dobrodružné, veselé, trapné i tragické historie. Její konce se snad už nebudou opakovat, třebaže i dnešek často staví (a dokonce je nucen stavět) finanční zájem nad kulturní cítění a konání.
